Fitzgeraldovy Povídky jazzového věku mají styl

• 

Recenze

Vytvořeno 29. 11. 2011 1:00

Autor: Petra Šmejdová

Nakladatelství Argo se v letošním roce rozhodlo vydat méně známá díla jednoho z nejvýznamnějších světových autorů. Se zpožděním mnoha desítek let se k nám dostávají dvě ucelené povídkové sbírky Francise Scotta Fitzgeralda, představitele ztracené generace. Sbírky pochází z dob jeho rané tvorby, kdy přispíval do řady časopisů a novin.

Nyní máte možnost poznat i druhou povídkovou sbírku, která vyšla pod názvem Povídky jazzového věku. Jde o soubor jedenácti krátkých textů, z nichž pět vychází v češtině vůbec poprvé. V žánrových povídkách naleznete fantaskní, parodické či satirické prvky, s jejichž pomocí jsou některé povídky doslova neuvěřitelné. 

Titul čtenáři ihned napoví, do jaké doby se díky vyprávění F. S. Fitzgeralda přenese. Dvacátá a třicátá léta minulého století patří v americké literatuře téměř výhradně Fitzgeraldovi, jeho příběhům a americkém snu. I s druhou povídkovou knihou se okamžitě ocitneme v atmosféře Ameriky první poloviny 20. století. Řada povídek se točí kolem večírků a společenských událostí, bez kterých se vybraní lidé té doby nemohli obejít.

Nejen pro filmové příznivce bude příjemným překvapením, že v této sbírce najdou i povídku s názvem Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Fantastický příběh o muži, jenž se narodí jako stařec, který během svého života mládne a umírá jako nemluvně.
Ještě více představivosti dokázal autor vtělit do povídky Diamant velký jako Ritz. Jde o vyprávění mladíka, který se dostává do rodiny svého přítele. Mladík ovšem netuší, že otec jeho kamaráda je nejzámožnější člověk na světě a jeho dům stojí na hoře z jednoho velkého diamantu.

Dílem Velbloudí zadek Fitzgerald naopak navazuje na své předešlé povídky z prostředí vyšší vrstvy mladých lidí, kteří dospívají v období mezi válkami a jejich jedinou společenskou povinností je účast na večírcích a banketech. Humorně pojatý příběh dvou lidí, kteří si projdou obdobím zásnub, rozchodu a nakonec rychlého sňatku, je Fitzgeraldovou společenskou groteskou. Vážnější vyznění má povídka První máj, ve které mají představy a sny většiny z aktérů rychlý konec. Zde se objevuje paradox, který obecně nalezneme v dílech všech představitelů ztracené generace. Ve šťastné době, kdy se do Ameriky vrací vojáci z první světové války, si mnozí další, kteří do války nešli, prožívají osobní krizi a předčasně končí svůj život.

Stejně jako v případě první povídkové sbírky se nám i v druhém případě dostává do rukou velmi atraktivní soubor textů jednoho z nejlepších světových spisovatelů. Jeho dílo bude vždy připomínkou těch jazzových let, kdy každý chtěl snít svůj americký sen.

„Po snídani našel John cestu ven velkým mramorovým vchodem a zvědavě pohlédl na scenerii před sebou. Celé údolí od diamantové hory až ke strmému žulovému útesu pět mil odtud stále ještě vydechovalo zlatou páru, která se líně vznášela nad krásnými zvlněnými trávníky, jezery a zahradami. Tu a tam vytvářely chomáče jilmů jemné stinné hájky, podivně kontrastující s kompaktními masami borového lesa, který svíral hory tmavomodrou zelení. I letmým pohledem spatřil John tři kolouchy, kteří v řadě za sebou vycupitali z jedné skupinky stromů asi půl míle od něho a zmizeli vesele a neohrabaně v tmavě žebrovaném polosvětle jiného háječku. Nebylo by ho překvapilo, ani kdyby zahlédl fauna, pískajícího si na cestu mezi stromy, nebo kdyby mezi nejzelenějšími ze zelených listů zachytil záblesk růžové pokožky nějaké nymfy a vlajících žlutých vlasů.
(Fitzgerald F. S.: Povídky jazzového věku. Praha: Argo, 2011, s. 120.)

Knihu Povídky jazzového věku vydalo nakladatelství Argo