Příběh upírů pokračuje

• 

Recenze

Vytvořeno 22. 3. 2012 1:00

Autor: Lenka Martinková

Kdo zhltal Vampýskou akademii od Richelle Mead, toho jistě potěší, že v nakladatelství Domino vychází pokračování těchto temných příběhů. První knihou v řadě jsou Pokrevní pouta a Mead od samého začátku mile překvapuje.

Ve Vampýrské akademii byli čtenáři zvyklí na ústřední trojici hlavních postav – Morojku Lissu Dragomirovou a její kamarádku dhampýrku Rose s přítelem Dimitrijem Belikovem. Pro některé možná bude rána pod pás, když se v Pokrevních poutech na jejich místa dostanou alchymistka Sydney Sageová a Morojové Adrian Ivaškov a Jill. Před jejich očima se rozvine obtížný úkol, jak Jill, které na královském dvoře odpůrci její nevlastí sestry Lissy usilují o život, udržet v bezpečí. Ze začátku to nevypadá nijak složitě a kamarádi řeší především problémy spojené se studiem na střední škole, ale když se objeví zločin, který čtenáři div že nevyrazí dech, domnělá pohoda v Palm Springs se rázem rozplyne…

Zatímco v první sérii byla vypravěčkou Rosa, v Pokrevních poutech na její místo nastoupí právě Sydney, se kterou se čtenáři už mohli setkat. Má skoro „mámovské“ sklony, ale ne vždy její plány vyjdou tak, jak by si přála. Život jí znepříjemňuje jiný z alchymistů, Keit, jež má pro všechny své činy víc než pádný důvod. Mezi některými hlavními postavami se samozřejmě musí rozvinout alespoň nepatrný milostný vztah, kterému je někdy potřeba zabránit, a jindy ho naopak podporovat.

Většina příběhu se odehrává na internátní střední škole Amberwood, tajemném tetovacím salonu Nevermore, o kterém mezi středoškoláky kolují nevysvětlitelné zkazky. Nebo se snad dají nějak racionálně vysvětlit? Sydney se do toho bez rozmyslu pouští. Všem překvapením však ještě není konec. Ve městě Palm Springs se dějí podivné věci a nechybí ani záhadná vražda. Někdo ji přičítá Strigojům, jiný z ní obviňuje lovce vampýrů…

Původně jsem měla za to, že Richlle Mead znám ještě lépe než svoje boty a už mě nemůže nijak překvapit. Od poloviny knihy jsem měla pocit, že vím, kdo stojí za zločiny i jaký k tomu má důvod. Dokonce mě napadala jakási kacířská myšlenka, že Mead příběh schválně natahuje na 330 stránek, aby si dokázala, že… Těžko říct co, ale který člověk si nepotřebuje zvednout sebevědomí nebo si dokázat, že „na to má“? Nějakou dobu čtenáře udržuje v nejistotě a občas mu naznačí možnou cestu. Ale až v několika posledních kapitolách, když dojde ke zvratům, se kterými čtenář určitě nepočítal, všechno vysvětlí. Nebo ne tak docela?

Kdo nepřečetl předchozí sérii – Vampýrskou akademii – v ději Pokrevních pout bude možná ztracený. Předchozí znalosti vztahu mezi Moroji, Dhampýry a Strigoji by jim sice usnadnily pochopení některých situací, ale na druhou stranu se zase snadněji vyrovnají s osudem Sydney. Během času se do děje tak jako tak vpraví.

Dokonce by se chtělo říct, že Pokrevní pouta jsou zatím jednou z nejlepších knih od Richelle Mead. Jedinou drobnou vadou na kráse jsou některé nesmyslné věty, za které ovšem autorka nemůže.

Ukázka z knihy:

Zůstala jsem, kde jsem byla a ovládaným tónem jsem tiše řekla: ,,Lee, co se děje? O co jde?“
Zavrtěl hlavou. „Nedělej, že nevíš. Znám tě. Jsi až moc chytrá. Věděl jsem, že na to přijdeš, ale netušil jsem, že to bude takhle brzo.“
(…)
„To jsi ty, na té fotce,“ řekla jsem a dávala si dobrý pozor, aby to nevyznělo jako otázka.
„Samozřejmě,“ přisvědčil.
„Nezestárl jsi.“
(Mead, R.: Pokrevní pouta. Ostrava: Domino, 2011, s. 283.)

Knihu Pokrevní pouta vydalo nakladatelství Domino