Viktoriánská duchařská historka

• 

Recenze

Vytvořeno 5. 4. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Viktoriánská literatura v naší kultuře stále zanechává výraznou stopu. Nejedná se jen o nepřímé tématické odkazy na Frankensteina a Draculu, ale i o komplexnější návraty do prostředí Anglie devatenáctého století.  Susan Hillová se snaží viktoriánský román vzkřísit ve své knize Žena v černém, a věnuje pozornost každému detailu.

Téma i prostředí, ve kterém se příběh odehrává, je jako vystřižené z žánru viktoriánských duchařských historek, které byly ve své době tak oblíbené, že podnítili vydání mnoha sbírek. Atributy takové historky jsou jednoznačně dané – záhadné prostředí zahalené mlhou, nejlépe uprostřed blat a vřesovišť, nad kterými se nese zlověstné vytí psa baskervillského, starý opuštěný dům, jenž je cítit zatuchlinou, a jehož stěny jsou neustále vlhké a studené i navzdory sporému teplu, vycházejícímu z krbu. Do takového domu musí přijet hrdina postupně rozplétající nitky vedoucí k podstatě záhady. Záhada je nesmírně důležitý atribut literatury tohoto druhu. Je lhostejné, zda důsledky minulých činů vedou k neblahému postavení potomka jakéhosi slavného rodu, nebo k manifestaci nějaké nadpřirozené síly. Poslední, ale zdaleka ne nepodstatný rys viktoriánského románu či povídky je jazyk. Rozvláčný, velmi popisný, zacházející do nejmenších detailů.

Všechny vyjmenované znaky lze v Ženě v černém nalézt. Hlavní hrdina Kipps, muž s wellsovským jménem a poeovsky slabými nervy, odjíždí vypořádat pozůstalost staré paní Drablowové. Její dům stojí na prapodivném místě mezi bažinami, je přístupný pouze za odlivu po úzké hrázi zvané Devět životů. Pro strašidelnou historku naprosto ideální místo. Zde ho čeká to pověstné rozplétání záhady.

Přesné dodržení pravidel žánru, se kterým se v knize Susan Hillové setkáváme, je na jedné straně vynikající svou srozumitelností a průhledností, na druhé straně nutně zklame čtenáře hledajícího originalitu. Pokud tuto stránku porovnáme s jinou známou autorkou hlásící se k viktoriánskému románu, Sarah Watersovou, vynikne nepůvodnost pojetí Ženy v černém zvláště výrazně.

Susan Hillová se snažila věrně napodobit atmosféru literatury viktoriánské doby i použitým jazykem. Jeho hodnocení však naráží na český překlad. Věty jsou častokrát sestaveny nepříliš šťastným způsobem, někdy jsou použita slova, která v daném kontextu nepůsobí přesvědčivě.

Při očekávání nadcházejícího výletu mi nic nemohlo lépe zvednou náladu než pohled do dutiny vlakového nádraží, která zářila jako vnitřek kovárny.
(Hillová,S. Žena v černém. Praha: Metafora, 2012, str.30.)

Nedokázal jsem v tom klaustrofobně  působícím a podivně dutém starém domě klidně sedět.
(Hillová,S. Žena v černém. Praha: Metafora, 2012, str.69.)

Bez znalosti originálu nedokážu posoudit, zda jsou autorka nebo překladatel posedlí citovanými dutinami i jinými podobně křečovitými výrazy, ale bylo by s podivem, kdyby cenu Somerseta Maughama získala spisovatelka s podobným slovníkem. Žena v černém je klasická anglická duchařská historka v rozsahu delší povídky, ideální pro rychlé, nenáročné čtení. Vzhledem k použití standardních kulis, ve kterých se odehrává, ji není potřeba číst slovo od slova. Některé neobratnosti, vyskytující se v textu, nebudou tak nápadné a čtenář na sebe může nechat působit strašidelnou atmosféru starého domu zahaleného mlhou a starým tajemstvím.

Knihu Žena v černém vydalo nakladatelství Metafora