Prosté tóny Jiřího Stránského

• 

Recenze

Vytvořeno 17. 3. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Na začátku druhé světové války se bratři Jakub, Petr a Marek rozprchli do všech světových stran, doma zůstal pouze nejmladší Jan. Dnes je mu už přes osmdesát let a začíná vzpomínat na spletitou rodinnou historii, již poznamenala nejen druhá světová válka, ale i dlouhé období vlády komunistické strany.

Spoluhráčem v rozhovoru probouzejícím Janovy vzpomínky je jeho vnučka Bára. Ji seznamuje s doposud spíše zamlčovanou rodinnou historií. Bára musí čas od času převzít štafetu vyprávění, aby se dialog nezvrhnul v monolog starého pána, ale tyto přechody působí nenásilně. Jiří Stránský je natolik zkušený autor, že mu nedělá problémy vyhnout se oslím můstkům.

Přestože je novela Tóny zasazena do současnosti, mapuje v náznacích historii od začátku druhé světové války přes éru socialismu téměř k dnešním dnům. Má silně autobiografické rysy, takže bilancuje-li Jan Aubrecht – hrdina knihy, bilancuje i Jiří Stránský. Tóny tak patří do mohutného proudu porevoluční literatury zabývající se nedávnou minulostí. Ten je, i přes nástup nových, mladých autorů, stále aktuální, ale přináší již velmi málo podnětů. Jiří Stránský je však přesvědčen, že minulost není mrtvá, že je potřeba ji neustále připomínat, aby nebyla zapomenuta, protože si stále méně uvědomujeme, jaká vlastně byla, a někdy máme tendenci ji glorifikovat.

Bára vrtěla užasle hlavou:
„Zajímalo by mě, jestli takové věci, jaké jste zažili, by se daly zažít i teď.“
Zafuněl.
„Zaprvý bych ti to vůbec nepřál, a zadruhý se stačí podívat do Afriky nebo do Číny, a vlastně ještě pořád do Ruska. I proto mám radost, že tohle nám už nehrozí. I když se pořád nějací blbci snaží to kazit. I proto chci, abys věděla co nejvíc o tom, co všechno se muselo stát, abychom tady spolu seděli a já ti vyprávěl o věcech už dávno zmizelých.“
(Stránský, J. Tóny. Havlíčkův Brod: Hejkal, 2011, str. 32.)

Novela by se dala pomyslně rozdělit do třech částí. První je zmíněný dlouhý rozhovor Jana a jeho vnučky Báry, jenž čtenáře seznamuje s rodinnými vztahy a historií rodu Aubrechtů. Druhý, odehrávající se v bytě Jana a jeho manželky Jitky, upřesňuje některé detaily, jako je třeba vztah Jana a jeho syna, Bářina otce, ale hlavně vyjadřuje láskyplný vztah manželů Aubrechtových, což se dá bez nějakého hlubokého bádání interpretovat jako odraz vztahu Jiřího Stránského ke své manželce Jitce. Třetí významná část se týká zhudebnění novely Rozhovor. Je to úsek, kterému dominuje hudba, převážně kombinace klasiky a jazzu. Jiří Stránský se do hudby dokáže ponořit a její popis patří mezi nejživější části knihy. Nechybí mu i určitá dávka vášně potřebná pro její interpretaci. Novela Rozhovor, kterou Jan za pomoci Báry zhudebňuje, je existující text Jiřího Stránského. Řádky, v nichž vyjadřuje Bářinu fascinaci touto knihou, jsou proto trochu problematické, mohou vypadat jako samochvála. Naštěstí je v Tónech podobných zmínek poskrovnu.

Několik stránek knihy je věnováno Štefanovi - chlapci, se kterým se Jan setkal v lágru, a ze kterého se později stal významný hudebník. Stránský se o Štefanovi nerozpakuje hovořit jako o cikánovi, ale v jeho podání to vůbec nepůsobí dojmem pejorativního významu, spíše naopak jako slovo, použité na správném místě, evokující temperament a úžasnou muzikalitu.

Jazyk Jiřího Stránského je kultivovaný, jeho pěkná čeština se čte příjemně. Nespisovné výrazy v přímé, zejména v Janově řeči, působí poněkud křečovitě, ale zodpovědnost za způsob mluvy padá spíše na hlavu postavy než na autorovu. Celkově vyznívá novela smířlivě, jako vyrovnání se s minulostí, ale ne ve smyslu zapomnění. Do popředí se dostávají především rodinné vazby, pro Jana nesmírně důležité. Ale nejdůležitější věc, kterou člověk na světě má, je pro Jana láska. Nehovoří o ní přímo, ale vyzařuje z každé věty, z každého pohybu. Láskou k ženě, k vnučce a k celé rodině je novela Tóny prodchnuta.

Knihu Tóny vydalo nakladatelství Hejkal