Zabiják na rakvích nešetří

• 

Recenze

Vytvořeno 9. 4. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Připadá vám marnotratné cpát do zcela nových mrazáků mrtvoly a vyvážet je do sběrných dvorů? Máte pocit, že kdybyste si konečně mrazák koupili, použili byste ho jiným způsobem než jako rakev? Považujte takové plýtvání za nebezpečné životnímu prostředí? Pokud ano, jste normální člověk a neaspirujete na dráhu sériového vraha s podivnými sklony.

Christina Larsson touto nezvyklou rekvizitou – mrazákem ještě více podtrhla podivínskou osobnost záhadného zločince, který po sobě zanechává profesionálně rozřezané, do sáčků zabalené a pečlivě uložené kousky mrtvol. Postará se tak o problémy nejen Göteborgské policii, ale i náhodným nálezcům. Bratři, kteří ze skládky berou ještě použitelné zboží a dávají je znovu do oběhu, najednou nevědí, co si počít s mrazákem plným lidského masa. Marně se tváří jako ochránci životního prostředí, jsou podezřelí z vražd a je jisté, že „záchrana“ věcí ze skládek také není legální. Komisařka Ingrid Bergmanová (pouhá shoda jmen se slavnou herečkou) se potřebuje po dlouhé době strávené v nemocnici vrátit do hry, proto se ujímá vyšetřování.

Soukromá jatka jsou další z řady populárních severských detektivek, které v současné době proslavili autoři jako Stieg Larsson, Jo Nesbø nebo manželé píšící pod pseudonymem Lars Kepler. Čtenáři, kteří obdivují rozmáchlý Larssonův styl s mnoha odbočkami a vedlejšími tématy, nebo mají rádi akční scény dvojjediného Keplera, či jim přirostl k srdci Nesbøho drsný Harry Hole, musejí počítat s tím, že žádný z těchto atributů v Soukromých jatkách nenajdou. Přes název a děj naznačený v anotaci je styl Christiny Larsson komornější, zápletka jednodušší a vedlejší témata poněkud odlišná. Projevuje se v nich ženský postoj, přístupnější sociálním a obecně lidským problémům. Do popředí se dostává tématika přistěhovalectví, z něj vyplývajícího rasismu a xenofobie. Výrazným prvkem, který autorku zřejmě hodně znepokojuje, je rozpor mezi pracovním nasazením a soukromým životem. Klíčovým rozhovorem v tomto smyslu je rozhovor kolegyň Karin a Niny, která si momentálně neví rady s tím, jak skloubit starost o rodinu a práci.

Podívej se na nás ostatní. Chtělo by se ti snad s někým z nás svůj život vyměnit? Třeba hned se mnou? Žiju jen s kočkou a sním o tom, že snad jednou najdu někoho, s kým bych mohla založit rodinu. Nebo s Thomasem Alfredssonem, který se jen poflakuje, hraje si na gladiátora a představuje si, že je božím darem pro každou ženu? Myslíš, že mu to přináší štěstí? Nebo Ingrid? Vypadá, že žije jen pro svou práci, bydlí v krásném domě uprostřed Göteborgu a nedokáže si udělat dovolenou?
(Larsson,C. Soukromá jatka. Praha: Motto, 2012, str.169-170.)

V pozadí těchto témat se krčí vlastní detektivní román. Více než postup vyšetřování čtenář sleduje problémy, které jsou s ním spojené. Komisařka Bergmanová jich má opravdu hodně. Bojuje především s nedostatkem lidí, citovým vydíráním své matky i následky traumatu způsobeného zraněním. Rozuzlení kriminální zápletky přichází náhle, když už čtenář ani nedoufá, že se na několika posledních stranách může ještě něco podstatného odehrát.

Z tohoto hlediska je kniha Christiny Larsson především román, až sekundárně si zaslouží přízvisko „kriminální“. Přesto obsahuje mnoho zajímavých podnětů, hlavně z hlediska přiblížení života v severských zemích a vztahu jejích obyvatel k cizincům. Rozpor mezi plným pracovním nasazením a přijatelně prožitým soukromým životem je v současné době i u nás stále častěji řešená otázka. Snad čtenáře – kromě kriminální zápletky – potěší i fakt, že rozdíl mezi životem u nás a ve Švédsku není nijak propastný, že máme úplně stejné problémy i starosti.

Knihu Soukromá jatka vydalo nakladatelství Motto