Stejně nás Bůh nespasí

• 

Recenze

Vytvořeno 29. 4. 2012 2:00

Autor: Hana Horáková

Hanka Kavurová již byla představena v recenzi (Tráva, trip, perník, háčko) jejího knižního debutu Toxický squat (XYZ, 2008). Mladá autorka čtenářům předkládá svou v pořadí druhou knihu. Na rozdíl od prvního počinu zde pracuje s jiným tématem, než jsou drogy a závislost. Bohužel, pro mainstreamovou většinu zřejmě bohudík, se jedná o téma, které trochu zavání velkým přeceněním.

Kniha je psána formou deníku, jehož autorkou je hlavní hrdinka Klaudie. Mladičká dívka, která trpí schizofrenií a také sebepoškozovacími sklony. (Pozor, pozor, protože jak sama ale tvrdí, není žádné emo!) Co se dílčích kapitol týká, mají jednoslovné názvy (Nenávidím, Móna, Nevzpomínej ad.) související s obsahem oddílů. Autorka v knize využívá intermezz, které působí jako vsuvky přerušující hlavní tok děje. Vypravěči těchto vložek se střídají - jsou jimi Julie a Sam. Jsou také odlišeny od hlavního vyprávění jiným typem písma. Julie je totiž Klaudiinou nejlepší kamarádkou, které může říct cokoliv. Vše se ale mění příchodem Sama. Julie se náhle Klaudii emočně vzdaluje a Sam jakoby zaplní chybějící Juliino místo v Klaudiině nitru. Děj knihy je opředen tajemstvím - co vlastně spočívá za Klaudiinou potřebou řezat se do zápěstí, předloktí a na další jiná místa jejího těla? A kdo je vlastně Sam, který se z nenadání objevil? A tak začíná nekonečný kolotoč lží, předsudků, mylných představ a naivních snů.

Co tuto knihu ochuzuje na přitažlivosti, jsou jednoduché dialogy, které jsou interpretovány prostým opakováním motivů (nenávist hlavní hrdinky Klaudie ke svému příteli – nepříteli Samovi, láska Klaudie ke své kamarádce Julii, strach z budoucnosti vztahu, pochyby a nejistoty ve vlastní vůli a chuti k životu atd.). Toto neustálé omílání „kolem dokola“ činí knihu prvoplánově jednoduchou. A právě tímto zanedbaným propracováním detailů v textu je docela ve velké míře čtenář podceněn, což může vést k zanechání četby. Tentokrát nepomůže ani dříve sympatické řádkování, ale to už není chybou samotné autorky.

Dříve zmíněné jednoduché dialogy jsou interpretovány krátkými větami, které popohání děj, a určují tak jeho gradaci a spád. Ačkoliv jsou rozhovory utvořeny prostou formou, působí dojmem nucenosti a jakési nepřirozenosti. Hlavní hrdinka také spisuje básně, které jsou taktéž jednodušší a bez žádného kouzla.

Možná tyto nedostatky souvisí s tím, že prvním románem si každý autor nasadí svoji laťku. V případě Hanky Kavurové a jejího románu Toxický squat byla laťka vysoko, a teď se pravděpodobně dosti snížila.

Snad čtenář může ocenit zajímavou zápletku, která trochu pozdvihla už tak nudný tok knihy. Spletení osudů dvou rozdílných mladistvých: jeden ze světa upírů a druhá ze světa lidí – z Prahy - ozvláštněna tím, že trpí poruchou sebepoškozování. On je upír, ona krvácí. („S každým říznutím ze mě vyteče trocha nenávisti, vzteku či zášti vůči světu.“ s. 216.) Jak se zapletou světy těchto dvou? A jak se jejich přátelství bude vyvíjet? A co se stane, až se probudí Bublina? Milí čtenáři, posuďte sami, jestli těch upírských deníků nebylo již dost.

Knihu Pekelný spasitel vydalo nakladatelství XYZ