Vášnivý povzdech nad současným světem

• 

Recenze

Vytvořeno 5. 6. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Petr Vacek, autor knihy Kubincé Manci, je už takřka kmenovým autorem nakladatelství Druhé město. Mé tvrzení by se možná mohlo zdát odvážné, vždyť letmým pohledem na stránky nakladatelství lze zjistit, že na nich figuruje pouze zmíněná novela. Ale skutečnost je poněkud složitější. Druhé město v roce 2006 nahradilo zaniklé nakladatelství Petrov a v něm již Petr Vacek publikoval. Nejprve vyšly jeho knihy Dovolená a jiné prózy a Standard pod pseudonymem Daniel P. Munk, následně pak pod jeho pravým jménem próza Hoväda, česky hovada.

Postava ženy s nevšedním osudem a nezvyklým jménem se již v díle Petra Vacka objevila, zmínku o ní najdeme v jeho poslední próze Hoväda, česky hovada. Tentokrát je však Manci hlavní postavou, byť je její projev víceméně duchovního rázu. Vede dlouhý monolog, který se spíše podobá zklamanému, ale vášnivému povzdechu nad poměry v současné politice a v celé společnosti.  Manci si může dovolit mluvit přímo, bez obalu, protože je už více než deset let mrtvá a její povzdechy jsou spíše našeptáváním jejímu synovi, který píše knihu. Čtenář si může představit samotného Vacka skloněného nad klávesnicí počítače (čtenář staromilec si může vyvolat obraz spisovatele u psacího stroje nebo ještě starší představu brku skřípajícího o papír, což se k duchařskému ladění hodí lépe), kterému kdosi cosi našeptává, a on, poslušen náhlého vnuknutí přicházejícího zdánlivě odnikud, jen tato slova automaticky zapisuje. Samozřejmě, tato romantická představa je skutečnosti velmi vzdálená, Petr Vacek do knihy přelévá své vlastní rozhořčení nad poměry, ve kterých žijeme dvacet let po revoluci. Ale vraťme se zpět do Vackovy vyfabulované „reality“. Manci je tedy  již nějakou dobu mrtvá, pozoruje tento svět shora - zbavena tužeb a emocí, ale svobodná a nezávislá. Může tak nazývat věci pravými jmény, a třeba používat i vulgární výrazy, pokud nelze jinak. Své právo na ně deklaruje hned v úvodu:

…a když píšu slova jako hajzlovina a sviňárna, tak jen proto, že na takových slovech není nic špatného, že mluvit o hajzlovinách a sviňárnách slušně by byla velikánská licoměrnost a přetvářka, a tak už se takovým slovům nevyhýbám, dokonce si myslím, že jsou potřebná, že by bez nich život nebyl životem…
(Vacek,P. Kubincé Manci. Brno: Druhé město, 2012, str.8.)

Vackova próza Kubincé Manci se vyznačuje absencí děje a je protkaná traktáty, v nichž autor komentuje vše, co je podle jeho názoru negativní. Tedy úplně vše. Kniha představuje pozoruhodné ohlédnutí za událostmi, které bychom mohli nazvat velmi nedávnými dějinami. Čtenář se může přesvědčit, jak krátká a ošidná je lidská paměť a určitě si vzpomene na Orwellův román 1984, ve kterém mediální masáž deformuje pohled lidí na události včerejšího dne. Vacek své dějiny vymezuje daty uvedenými na počátku a konci knihy -18.červen 2006 a 17.červenec 2008. Je s podivem, jak mnoho z událostí těchto let jsme již potlačili do odlehlých koutů paměti pod vlivem událostí nových. Událostí, které by Manci určitě ráda okomentovala celou řadou peprných výrazů a nad kterými by si mohla zhluboka a rezignovaně povzdechnout.

Vacek neakceptuje žádné autority, k nikomu nevzhlíží. Komentuje politiky a podnikatele, kteří převlékají kabáty, aktivní komunisty, ze kterých se stali přes noc demokraté, v jeho komentářích si připomeneme mnoho jmen, která byla před několika lety v médiích velmi frekventovaná a dnes jsou téměř zapomenutá, ale setkáme se i s takovými, která jsou vyslovována stále. Vacek vyjadřuje i svůj nekompromisní názor na lidi, kteří jsou  přesvědčeni, že nikdy nic špatného neudělali, ale podle jeho názoru mlčky spolupracovali s komunistickým režimem. Ve fiktivním rozhovoru Manci a Vítězslava Nezvala (proč ne, jsou teď kolegové – duchové) připomíná básníkovy verše oslavující socialismus. Pak následuje drobné popíchnutí Jarka Nohavici.

Kubincé Manci není lehké čtení i přes svůj relativně malý rozsah. Autor konstruuje dlouhá souvětí, někdy až několikastránková,  používá styl dobře známý u Bohumila Hrabala, byť nepřejímá jeho svéráznou poetiku. Věty navazují jedna na druhou, většina z nich rozvíjí myšlenku předchozí. Pro čtenáře je velmi snadné se v textu ztratit a nesnadno v něm hledat opěrný bod.Vyprávění, které se nedrží žádné dějové linky, kupí na sebe povzdechy nad poměry, dlouhé, vášnivé a naléhavé. Ohlédnutí za nedávno uplynulými léty zpochybňuje oblíbenou tezi, že se věci neustále zhoršují a za našich mladých let bylo lépe.

Knihu Kubincé Manci vydalo nakladatelství Druhé město