Život ve stínu Temelína

• 

Recenze

Vytvořeno 11. 7. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Jiří Hájíček pokračuje ve své cestě za osudy rodin z Jižních Čech. Tentokrát ho zavedla z osmdesátých let téměř až do současnosti. Pro autora to už není hledání v minulosti rodičů a prarodičů, jsou to léta jeho vlastního dospívání a jeho současnost. Hájíčkův román Rybí krev odpoví čtenáři na otázku – jak autor vnímá současnost?

Po dlouhém pobytu v zahraničí se autorova hrdinka Hana vrací domů a také do své minulosti. Autor rozehrává několik dějů – vztah Hany s rodinou, zejména s bratrem, kamarádství poznamenané milostnými vztahy, ale zejména stavbu přehrady realizovanou pro elektrárnu Temelín. Ta zasáhne do života obyvatel vesnice fatálním způsobem. Nejprve se projeví bezohlednost komunistického režimu, který v rozporu s propagandou nebere ohled na zájmy lidí, přesouvá je a manipuluje s nimi podle potřeby. Pak proběhne revoluce v roce 1989. Vedou se dlouhé diskuze o tom, zda Temelín dostavět nebo nedostavět. Přestože se společnost pyšní jakousi demokracií, na názor a protesty lidí žijících v dotčené lokalitě se stejně nebere ohled. Zisky obřích společností jsou přednější než lidé. Pro některé znamená přestěhování do paneláků ztrátu majetku, který budovali celý život, pro ty staré to dokonce představuje rozsudek smrti.

Jiří Hájíček zpracovává téma velmi aktuální. Velké stavby, kterým musí ty drobné ustoupit, ukrývají ve své historii stovky drobných tragických příběhů. O nich se veřejnost málokdy dozví. Spíše o náhlých zbohatnutích spekulantů, vydělávajících na „nenadálém šťastném vnuknutí“. Líčení agónie vesnice je sugestivní, atmosféra je tíživá a ponurá, čtenář cítí její hutnost a musí se jí prodírat. Každý detail zasahuje citlivá místa. Z vesnice se postupně stává bezútěšné místo, odstřihované ze všech stran. Hanu autor vylíčil jako sveřepou, tvrdohlavou a umíněnou bojovnici. Způsob, jakým nakonec podléhá, bere veškerou naději.

Porevoluční doba, která byla plná optimizmu a chutě do podnikání, nepřináší Haně žádnou radost. To je od autora pohled poněkud netradiční, ale z hlediska psychiky člověka v Hanině situaci naprosto pochopitelný. Hájíček se nenechal unést a zůstal u ztvárnění syrové reality. Pro Hanu nakonec najde řešení takové, jaké se k její osobnosti i věku nabízelo. Dokonce by se dalo říct – šťastný konec. Své místo najdou i ostatní lidé z Hanina okolí. Někteří uspokojivé, jiní méně akceptovatelné. Autor se nesnaží příběh hnát do nějakého konce, předložit čtenáři rozuzlení, nebo dokonce potrestat zlo a odměnit dobro. Hájíčkův román je prostý kus života několika lidí, jejichž osudy byly svázány a které rozehnala stavba přehrady do různých stran. Lidí, kteří přišli o svůj domov, ale musí žít nějakým způsobem dál a jejich život vlastně nikoho nezajímá.

Kniha je psána v er formě, vypravěčkou je Hana, ale i přesto, že v románu nechybí náznak erotických scén, působí vypravěčka poněkud bezpohlavně. Pokud by nebylo výrazného odlišování mluvnických rodů v českém jazyce, po čase by si čtenář přestal uvědomovat, že se nachází uvnitř ženské duše. Tato drobná nedokonalost má ale jen malý vliv na atmosféru, na kterou se autor soustředí.

Kniha Jiřího Hájíčka obsahuje silný příběh podepřený řadou vedlejších témat, jako jsou rodinné vztahy, problematický vztah mezi synem a otcem, kamarádství i jeho zneužití. Autor patří mezi ty vypravěče, kterým nedělá problém sdělit nejenom obsah myšlenky, ale přenést i její emoční náboj. Dokáže však s pocity čtenáře úsporně pracovat, není tedy nebezpečí, že by svůj román proměnil v nějaký srdceryvný příběh, nad kterým by si poplakaly houfy citlivých žen. Bohužel se nevyvaroval poněkud otřepaného rozuzlení, týkajícího se Hanina bratra. To číhalo už od začátku knihy a výhrůžně viselo nad jinak skvěle vedeným příběhem. Jeho vyznění shrnuje věta, kterou autor vložil do úst Haninu otci.

Někdy mám pocit, že si ze mě celý život někdo jenom dělá prdel…
(Hájíček,J. Rybí krev. Brno: Host, 2012, str.213.)

Knihu Rybí krev vydalo nakladatelství Host