Muži jsou kluci a ženy čarodějky

• 

Recenze

Vytvořeno 12. 7. 2012 2:00

Autor: Břetislav Orlík

Je libo jen tak? Básnickou lyrickou prvotinu Miriam Prokešové tvoří na osmdesáti osmi stranách tři tematicky prostoupené oddíly: Jen tak, Tobě a Ostravě. V první části je vysvětlen autorčin tvůrčí motiv, všudypřítomný pohyb vznikající mezi mužem a ženou, jenž vrcholí volným veršem v tanec nebo bloudění, ztrácení se v toužení, v němž má největší smysl soustředit se na přítomnost (nespěchej / nebudu schopna / víc než teď dát). Tento výchozí motivátor postupně přechází v oddíle druhém v partnerský dialog.

Autorský subjekt pomocí slova hledá existenci v bytí, nitro v nitru, přičemž jej při tom provází řada mýtických, filozofických a literárních postav (tanečnice Mája, Descartes, Nietzsche, Hamlet, Medúza, trpaslíci), ale také domácí koblovské strašidlo (vodník Dobrodin) a zesymbolizovaní Slezané (Petr Bezruč a Ostravak Ostravski). Setkáváme se s Ostravou už ne „blbou“ - mladou, hlučnou a začouzenou (tak, jak jsme byli zvyklí z proklamačních kampaní v boji o Město kultury 2015), nýbrž s intimní rigorózně romantickou, nebo chcete-li pohádkovou říší, ve které se musíte pohybovat tiše s ohledem na druhé, pozorovat, naslouchat, stejně jako v osobním životě.

Autorka čerpá motivy z vlastní odborné činnosti, v níž se zaměřuje na filozofii dětství a kulturní specifika slezského kraje, těmito dále prostupuje rovina osobní. Slovy šetří, hraje si (zbavím je korzetu / rozhodím písmena / A nevím ani proč). Neosvobozena od ich formy pro své bloudění nachází řád v modlitbě, jež je zároveň láskou-starostí o bytí světa,  a s jejíž pomocí překonává amor fati a ostatní menší principy. Klíčem ke vyrovnání se s rozdíly a nastoupení na cestu ke klidu je přijetí odpovědi „možná“. Nezbytné „možná“, není totožné s nevím, jelikož vychází z vědomí bolesti (Mít vlastní zahradu, Tisíce nocí, Až jednou uvidíš).

Ve třetím oddíle vstupuje do světa starých hodnot, míst prověřených životem a smrtí (Fifejdy, Kuří rynek, Černá louka, Landek), žijících stále kulturními střety (radnice, restaurace Pelikán, učebna E 16, Baník). Nicméně nejde tolik o génia loci Ostravy, jsme stále v ambivalentním vztahu a postupujeme k vyústění. (Život je ráno / s horkou snídaní / v přeplněné tramvaji) a to je třeba přijmout s pomocí silného, občas nudného muže s velikýma rukama (muž, když mluví / tak i vody / do kopečka / stoupají). Místy se však neubráníme pocitu všednosti a nadužívání samozřejmého slova a významu (Kdo nejde s námi / jde proti nám / tak pryč s ním / z kola ven!).

Jen tak naplňuje nároky na prvotinu, i když se místy nezbavíme pocitu, že jsme pořád v první fázi, tzn. deníčkovém psaní. Formální nebroušenost i vnitřní přesahy obsahů jsou prostory poskytující budoucnost pro nová a další utváření. Těm by zcela jistě prospěla i jistá radikalizace, zřeknutí se snahy o metafyzické pojetí žitého a rozvíjení minimálního – konkrétního předmětu.

Obálkám knih z nakladatelství Repronis by již delší dobu slušela větší propracovanost a změna typu vazby. Možná je to jen moje subjektivní představa, ale ta úsporná strohost v designu působí příliš fádně a nedotaženě. I když na druhou stranu musíme ocenit a chápat snahu o levný tisk nových titulů, poezie i ostatní, kupř. odborná literatura, by si přece jenom zasloužili trochu „nápaditější“ ošacení.

Ilustrace Lucie Prokešové zachycují jakousi snivou hravost vypravěčky. Zavřít oči, zastavit se a vzpomenout nebo zapomenout? Thomas Hobbes hledal ve snech opačné konce našich představ při bdění. V básních bychom tedy mohli nalézat střed a možná i pravdu. Takže ať už pro peníze, slávu, sebeuspokojení nebo jen tak! Sbírka ve čtenáři vyvolá a zanechá kousek autentického zachvění se s moudrou ženou, holčičkou i autoritou, blábolkou blábolenou, příležitostnou poezií – životní autentickou zkušeností jednoho člověka.

Knihu Jen tak vydalo nakladatelství Repronis