Lustigovy Bílé břízy aneb Vojáci bez zbraní

• 

Recenze

Vytvořeno 11. 8. 2012 2:00

Autor: Jitka Libigerová

Arnošt Lustig je jedním z nejznámějších pražských autorů, který píše o židovských osudech. V roce 1941 byl z rasových důvodů vyloučen ze školy a o rok později se dostal do Terezína. V životě ho velice ovlivnil pobyt v koncentračním táboře v Osvětimi a Buchenwaldu. V březnu 1945 se rozhodl pro útěk z tohoto pochodu smrti a skrýval se až do osvobození.

Vystudoval žurnalistiku a začal se živit jako novinář a redaktor. Roku 1948 byl vyslán na tři měsíce do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Po okupaci (1968) emigroval do USA. V letech 1995–97 působil jako šéfredaktor časopisu Playboy.

Převážná většina Lustigových próz je ovlivněna zážitky z nacistických koncentračních táborů a nacistickou genocidou.

Jsou opravdu Bílé břízy tajemné?

Titul knihy – Bílé břízy – zahaluje celý její děj. Když se blíže s knihou seznámíme, uvidíme, že příběh se odehrává ve vojenském prostředí. To mě ke knize ihned s jistou nostalgií přitahovalo víc a více, neboť mojí první láskou byl také voják, takže jsem ji začala takříkajíc hltat, o čem že přesně je.

Kniha se skládá ze tří kapitol. Pomocný technický prapor, PTP, je skupina lidí, kteří jsou vyřazeni z civilního života. Tito vojáci beze zbraní prožívají stereotypní chvíle v uzavřených chladných kasárnách a plní rozkazy, jež jsou jim uděleny. Čirou náhodou se v jejich životech objeví venkovská dívka, která změní život především jednomu mladému vojákovi, jenž k ní začne pociťovat něco více, než je přátelství a touha. Rozhodne se s ní dezertovat. Než ovšem utečou, dívka se vyspí se všemi v místnosti… 

Rozporuplnost mezi životem a smrtí tohoto mladého dezertéra řeší kapitán. Zajme ho, nebo ho zastřelí, jak mu nařídili z politického oddělení vojenského okruhu v Karlových Varech? Jak vyřeší ono dilema, se nechte překvapit v samém závěru knihy. Bude mít pohádkově kouzelný konec, či skončí smrtí? 

Děj je psán srozumitelným jazykem, lehce, plynule, čtenář tedy nemusí rozšifrovávat žádné hádanky. Nad mnohými myšlenkami by se však mohl zamyslet.

„Začalo se pomalu stmívat. Budou se muset spolehnout na psy. Břízy začaly šednout. Nejdříve listí, potom kmeny, bílá kůra. Pak zmizely, bílé stromy na kaolinové pláni u neviditelných šachet. Kapitánovi se jen mihlo hlavou, že se břízy připravují na noc jako ženy. Břízy v šeru jsou krásné, skoro tajemné. Jako ženy něco ze sebe skryjí, něco odhalí a něco jen naznačí, ale jen tomu, kdo je už viděl ještě za světla. Odevzdávají svou štíhlost, vůni a hloubku a svoje tajemství tmě? V kapse měl kapitán pistole, za sebou psy s doprovodem. Nemohl se vybavit líp. Rozhodl se dát pokyn psovodům, aby šli vpřed!“
(Lustig, A. Bílé břízy. Praha: Mladá fronta 2008, s. 200.)

Kniha Bílé břízy nesměla tehdy vyjít bez cenzury, a proto ji Lustig přepsal a vyšla v novém vydání.

Knihu Bílé břízy vydalo nakladatelství Mladá fronta