A pak že je advent pohoda...

• 

Recenze

Vytvořeno 22. 12. 2012 1:00

Autor: Hana Moualla

Matylda Pekárková bloudí setmělým sídlištěm, na krku důchod a dva trošku zlobiví psíci. Přiměřeně nerudný manžel Petr a vzácně přátelské vztahy z bývalého pracoviště v knihovně... Takto bych mohla uvést druhou detektivku Ivany Hutařové Vražedný advent: Matylda na stopě 2. Fenku Dorotku čmuchající v lese na dovolené si ještě vybavíte, viďte. Zdatné amatérské vyšetřovatelce k ní přibyla ještě Madeleine. Nová kolegyně? 

Madeleine, Madla z cihelny podle vzhledu, to je druhý pes, kterého si Matylda dovezla od moře společně s mušlemi. Na stole jí tiká budík a jako čerstvá důchodkyně je celá nesvá. Naštěstí jí bývalá kolegyně Lenka dohazuje jednu pracovní lahůdku (třídění archivu). Nevím, jestli je Matylda tak znuděná nebo tak odvážná. Třídit zaprášený archiv může jen skutečně vytrvalý člověk. Archivní boxy mi při psaní tančí před očima. Co potkává naši Matyldu tentokrát? 

Zdárně budovaná zápletka zahrnuje pubertálního potížistu z prvního dílu a jednu čerstvou mrtvolu. Nemyslete si, že se ve skladu knihovny pohybují samí tiší a zbožní lidé. Je to dramatický příběh mrtvoly v šachtě a krádeží cenných knih. Matyldě jde „kydání archivu profesora Marka“ stejně dobře jako rozplétání příběhu. Nebo se nám zde personifikuje neméně akční a knihy milující autorka? 

Zatímco pejskové „upravují“ Matyldě byt, ona sama je svědkem několika podivných událostí. Nikdy bych nevěřila, že mohou být regály svědky temných činů. Je to tak. Vrahem není zahradník nebo knihovník, ale jakási dobře propracovaná postava takového lehce průměrného českého hajzlíka. Její mlčenlivost je obdivuhodná. Matylda umí čekat na správný okamžik a žádné tajemství nikdy neprozradí celé. Jen po doušcích, každému, co snese. 

Knize nelze nic vytknout. Příběh se pomalinku rozbaluje jako drahé pralinky převázané hedvábnou stuhou, hrdinka i její rodina představují lidi, se kterými se můžeme ztotožnit (i když možná to jde lépe někomu, kdo těch archivů několik přerovnal). Matyldina záliba v posezeníčku v obyčejné restauraci, protivná sousedka Karafiátková a podivný bezdomovec vyvolávají vzpomínky na to, jaké to je DOMA.

Vybavují se mi vůně i zvuky lidí na lince Anděl – Barrandov. Ještě dnes se mohu leknout při vzpomínce na někoho, kdo před jednou ubytovnou flákl skříňkou, „za kterou vydělá sto tisíc“, o zem a pak zařval na kumpána: „Ty vole, brácho, pojď mi pomoct, nebo ti rozbiju kušňu.“ Ale ve srovnání s tím je vlastně Ivanin bezdomovec anděl. Anděl z Anděla už nejspíš zase někde poletuje na svém opileckém oblaku rychlých peněz. Snad i takový člověk si zaslouží teplé jídlo na Vánoce... Matylda by jistě neváhala a donesla v jídlonoši čerstvou večeři. Veselé Vánoce.  

„Chvilku na to otevřel dveře Petr. „Víš, že jsem viděl vycházet z domu toho tvého bezdomovce?“ řekl místo pozdravu.
„Mého“ usmála se Matylda. A usmívala se dál. 
„Copak?“ podivil se její muž. „Máš nějakou dobrou náladu,“ dodal spokojeně, „copak se děje?“
„Nic, všechno je v pořádku vyřešeno,“ pořád se usmívala. „Vánoce můžou konečně vypuknout.“ (str. 174)

Knihu Vražedný advent: Matylda na stopě 2 vydalo nakladatelství JaS