Román bez nánosu poetiky

• 

Recenze

Vytvořeno 10. 2. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Hory vábí lidi toužící si odpočinout na čerstvém vzduchu, protáhnout se, strávit dovolenou sportem a vůbec přijít na jiné myšlenky. Cesty do divoké přírody, kde za den potkáte jen pár lidí, mohou mít ale i jiné pohnutky. Děj knihy Bílá vrána polského spisovatele Andrzeje Stasiuka rozpracovává některé z takových „trochu jiných“ důvodů.

Najít pustá místa uprostřed Evropy se v dnešní době, kdy stopy civilizace poznamenaly snad každý centimetr, zdá být nemožné, přesto ale existují opuštěné, mrtvé vesnice, které postupně vymřely. Stejně jako v Česku, i v Polsku to bylo ve dvacátém století hned dvakrát. Jednou po druhé světové válce, kdy bylo odsunuto německé obyvatelstvo a přistěhovalci z různých koutů země převážně vesnici zdevastovali a odtáhli dále, podruhé po pádu komunismu, kdy zanikla místní zemědělská družstva, lidé ztratili práci, mladí se odstěhovali do měst a staří postupně umírali.

Do takových zapadlých míst se vydává čtveřice přátel - do horského kraje, ležícího na samých hranicích. Hned zpočátku se však nechovají jako obyčejní turisté. Míří na opuštěnou salaš a jejich přesun připomíná spíše partyzánský pochod, navíc je provází smůla a ve vlaku přijdou o většinu svých věcí. Do popředí čtenářovy pozornosti se dostává Vasil Bandurko, který vede divné řeči o smrti. Ve zdánlivě poklidném ději to vyvolává mírné napětí a atmosféru nevyřčeného. Přátelé vědí, proč do hor jedou, ale z náznaků lze soudit, že každý z nich má o „tom“ trochu jinou představu. Poté, co se na scéně objeví pátý z party přátel – Kostek, napětí se ještě zvýší. Se čtveřicí, která se spolu zná od základní školy, má volnější vazby, přesto se však snaží převzít úlohu hybatele děje (ne vůdce skupiny), která původně příslušela Vasilovi. Hlavní hrdina, jehož očima příběh sledujeme, s ním znovu podstupuje partyzánskou cestu divokou zimní přírodou z nádraží do salaše. Díky Kostkovi se jejich putování protáhne a odstartuje se původně plánovaná hra na pronásledované zločince. Z postoje Vasila nevyplývá, zda to původně měla být pouze hra na hru, kterou neměl v úmyslu realizovat, ale poté, co aktivitu převzal Kostek, není pro ně jiného východiska.

Samozřejmě, že jiné východisko vždy existuje, ale parta přátel jej nechce vidět. Jejich myšlení a jednání je pózou, oživením jejich fádního života. Čtenář začíná tušit, že cesta je vlastně skrytou demonstrativní sebevraždou, realizovanou bizarním způsobem. Vasil je jednoznačně tím, kdo ji páchá, úloha ostatních je v tomto smyslu velmi nejasná – pro čtenáře i pro ně samé.

Román Bílá vrána jednoznačně odkazuje na beatnickou literaturu. Po opadnutí vlny zájmu se objevilo mnoho pokusů o její replikaci, většinou jsou to knihy neobjevné a některé víceméně zbytečné, které mohou zaujmout pouze lidi pevně vězící ve způsobu života napodobujícího beatniky. Z románů této generace do své knihy Stasiuk převzal cestu jako téma a také filozofické úvahy podepřené oparem alkoholu. Osobně si myslím, že beatnických pohrobků bylo již přespříliš a není třeba tvořit další. O to více oceňuji Stasiukovu Bílou vránu – inspiraci, která se už zdála vyčerpaná, přetransformoval na téma zbavené nánosů falešné romantiky a nepravděpodobných motivací.

Hlavní linie románu, vlastní cesta do hor a putování po nich, je přerušovaná vzpomínkami na dětství a mládí protagonistů, prožívané v socialistickém Polsku. Byla to historická zkušenost podobná naší, na generaci vyrůstající za socialismu a pokoušející se uživit v kapitalismu dopadla velmi tvrdě. Nedá se sice tvrdit, že jde o generaci ztracenou, ale pro některé jedince z ní to platí. Pravděpodobně je to jeden z důvodů, proč se přátelé na svou destruktivní cestu vydali. Výrazný rozdíl mezi cestami beatniků a Stasiukovými hrdiny je v jejím vnímání. Jejich cesta není krásná, neotevírají se před nimi nedozírné dálky a svoboda. Kolem nich je sníh, břečka, bláto a všudypřítomné mokro a zima. Krátkých chvilek tepla si pak člověk dovede vážit.

Po deseti minutách jsem doznal, že mi je konečně po týdnu teplo. Úplně a bezvýhradně. Jen konečky prstů u nohou ještě trošku mravenčily, ale to byla otázka několika chvilek.
(STASIUK, Andrzej. Bílá vrána. Přel. Martina Bořilová. Litomyšl : Paseka, 2012, s. 52.)

Podobně, bez pocitu nadnášející euforie, Stasiukovi hrdinové pijí. Jejich opětovné klesání do hloubek alkoholického opojení je zcela obyčejné, nepotřebují si jej zdůvodňovat sofistikovanými filozofickými konstrukty, nepředstírají nutnost rozšiřování vědomí ani existenciální muka. I opilci v Bílé vráně se často rozpovídají, ale nikdo je pořádně neposlouchá a všichni dávají najevo, že takové plky nikoho nezajímají.

Na zadní stránce knihy je odstavec psaný českou recenzentkou, který se zmiňuje o poetice Stasiukova textu. Z ní vyplývá, jak hluboce jsme my Češi poznamenáni přikrášlováním špíny, chlastu, zvratků a nesouvislého blábolení, literaturou interpretovaných jako transcendentální zážitek. Román Andrzeje Stasiuka takový není. Hledí na realitu nezaujatě, nezdůrazňuje ani brutální detail, ani nehledí přes růžové brýle. Použití slova „poetika“ se v souvislosti s jeho knihou rovná pomluvě. Krása vyprávěním probleskne jen občas – když svítí slunce na vršky stromů nebo ve vzpomínce na mládí. Tato vzpomínka je však krásná pouze proto, že je z mládí, na dospívání za socialismu nebylo nic zvlášť nádherného, co by bylo potřeba povznášet proti dnešku.

Bílá vrána je román, který nic nenalhává, autor líčí syrovou realitu a vyhýbá se všemu, co by se dalo označit za falešnou romantiku. Cesta, kterou přátelé podnikají, se od počátku jeví jako nesmyslná, jako prázdné gesto nebo demonstrace blíže neurčených zásad. Čtenář cítí to, co tíží pětici přátel Stasiukovy knihy -  prázdnotu života i prázdnotu smrti.

Knihu Bílá vrána vydalo nakladatelství Paseka