Zmatené století

• 

Recenze

Vytvořeno 28. 2. 2013 2:00

Autor: Pavla Huřťáková

Když se zamyslíme nad uplynulým stoletím, nezbyde nám, než s historikem, politikem a diplomatem Jaroslavem Šedivým souhlasit. Století dvacáté bylo vskutku zmatené. Vždyť v něm proběhly dvě války, které do té doby neměly pamětníka, vznikla samostatná republika, která se s velkou slávou osvobodila a obnovila, aby pouhé tři roky na to, mohla spadnout do komunistického marastu. A trvalo jí čtyřicet dlouhých let, než se z něj vymanila. A učinila tak vlastně?

 

Jaroslav Šedivý, patří mezi uznávané historiky, které po roce 1968 potkal osud vyděděnců ze společnosti, v níž do té doby žili, neboť nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Byl nucen se na dvacet letu odmlčet. Tedy alespoň oficiálně.

Své vyprávění v knize Mé putování zmateným stoletím začíná maličko nezvykle, což sám přiznává, ale pro něj byl rok 1970 mimořádným, tehdy jej zatkla StB. Již jeho volba při výslechu, kdy si místo příjmením nechal říkat akademickým titulem, svědčí o mnohém. Byť vzpomíná, že jeho studia byla vlastně směsí nudy a mimořádných zážitků. Nevyhýbá se ani popisu svých vojenských let, kdy druhý rok strávil jako překladatel do ruštiny pro sovětského poradce na kontrarozvědce.

Ale jeho vzpomínky nejsou vůbec suchým historickým povídáním, Šedivý totiž v tomto svém díle historii netvoří, on o ní pouze píše, se zaujetím a vnitřní energií. Vzpomíná na svá bádání, na své knihy, ale i polemizuje. Klasické historii se v historikových pamětech vyhnout nelze. A naučené návyky jsou jako železná košile, těžko se setřásají.

Nechybí zde však ani humor a nadhled, kniha je psána krásnou češtinou, srozumitelnou. Je logicky poskládána a dává odpovědi i na otázky, které vás před tím ani nenapadly. A líčí i řadu absurdit tehdejší doby.

„Například moje spoluobžalovaná paní doktorka Čeřenská byla mezi jinými viněna z toho, že hanobila státníka. Paní doktorka Čeřenská byla předtím právní zástupkyní parlamentu. Hájila se tím, že přece ona historka, kterou o státníkovi u Steinů vyprávěla, což bylo zachyceno odposlechem, je historka pravdivá. Načež prokurátor Prokop konstatoval: „Hanobit lze i pravdou.“ Jiný takový geniální výrok padl v souvislosti s tím, že jsem hrozil státní tajemství, když jsem uvedl některé údaje o procesech z padesátých let. … Hájil jsem se tím, že jsem přece nesděloval tajemství, protože tyto údaje v té době už asi ve dvou pokračováních publikoval Karel Kaplan v časopise Nová mysl, vydávaném ÚV KSČ. Prokurátor na to odpověděl: „Státní tajemství lze vyzradit i dvakrát.“
(Jaroslav Šedivý, Mé putování zmateným stoletím. Praha: NLN, 2012, s. 145.)

Co říci závěrem? Snad jen to, že můžeme být rádi, že doba, o níž Jaroslav Šedivý povětšinou vypráví, je doba minulá a že nám nezbývá než doufat, že už se nikdy nevrátí. A pro nás, kteří si ji nepamatujeme, známe pouze historické knihy a časopisy, kdy výklad ve školách bývá mizivý, by měla být zdrojem poznání. Nejen o člověku samém, ale především o době, v níž žil. Době plné absurdit, kdy doktor filozofie z politického rozhodnutí umýval okna. 

Knihu Mé putování zmateným stoletím vydalo Nakladatelství Lidové noviny