Hledání sebe sama

• 

Recenze

Vytvořeno 10. 9. 2013 3:00

Autor: Pavla Huřťáková

Není to jen fráze. Každý z nás hledá smysl svého života, ptá se na základní existenciální otázky. Kdo jsme? Kam jdeme? Kam patříme? Někdo se po nich ptá sám od sebe, někoho k tomu donutí okolnosti. Musí se zastavit a zamyslet. A většinou to nebývá snadné.

 

Přesně takové – bolavé, řezavé, palčivé – je to pro hlavní hrdinku nového románu z pera Emily Giffinové Kam patříme. Marian je mladá úspěšná producentka, která má v životě všechno, co si kdy vysnila. Skvělou práci, báječného přítele, vlastní život pěkně pod kontrolou. Jediné, co ji trápí, je fakt, že Peter, její přítel, se dosud nevyjádřil. Proč váhá udělat další krok? Ona už je připravená. Když jí na dveře zaťuká dlouho pečlivě utajovaná minulost, zjistí, že všechno v jejím životě je vlastně iluze. Nebo ne?

Kirby je osmnáct a rozhodla se, že vyhledá svou biologickou matku. Částečně je to tím, že se ve své rodině cítí vykořeněná, má pocit, že k nim tak úplně nepatří, a částečně je to dáno tím, že zkrátka jako každý teenager revoltuje proti rodičům. Když se objeví u Marianiných dveří, změní tím život nejen sobě a jí, ale i svým rodičům a dalším lidem. Jenže, co se stalo s jejím otcem? Proč o něm Marian nemluví, když jinak jí řekla všechno? Tají jí snad něco?

Marian si uvědomuje, že dceři dluží pravdu, ale ta pravda je pro ni příliš bolestná, nejprve se s ní musí vypořádat sama. Dluží totiž omluvu ještě někomu dalšímu.

„Mami? No tak, ven s tím. Že bychom měli v záloze lež číslo tři?“ vyzvu ji a pak se otočím k tátovi. „Conrad neměl ponětí, že jsem těhotná.“
„On o ničem nevěděl?“ zhrozí se táta.
„Ne,“ stojím si za svým. „Nikdy jsem mu o tom neřekla. Neviděla jsem ho od té doby, co jsem si udělala těhotenský test. Byla to moje volba.“
„Správně,“ ozve se máma, „byla to tvoje volba, Marian, takže mi nic nevyčítej.“
(Giffin, E. Kam patříme. Praha: Domino, 2013, s. 249.)

Kniha, kterou nám autorka představuje, je sondou do duše dospělé ženy a jejího dospělého dítěte. Je o hledání pravdy, té, kterou schováváme sami v sobě. Díky retrospektivním pohledům chápeme, co ji vedlo k rozhodnutí, které nesmazatelně změnilo její život. A vidíme, že to pro ni v žádném případě nebylo jednoduché.

Jedná se o velice čtivě napsaný příběh jen s drobnými stylistickými neobratnostmi a pár gramatickými chybami, které však celkový dojem z knihy nenaruší. Dobře se čte, neodložíte ji, dokud nezjistíte, jak tento spletitý příběh dopadne. Jaký se vám konec, který autorka pouze nastiňuje, bude zdát, nechám na vás. V každém případě vám mohu s klidným svědomím příběh doporučit. V dnešní době totiž určitě stojí za zvážení jeho základní otázka – kam patříme.

Knihu Kam patříme vydalo nakladatelství Domino