Paříž jak ji neznáte

• 

Recenze

Vytvořeno 26. 1. 2014 2:00

Autor: Pavla Huřťáková

Francouzská revoluce je častým námětem knih s nejrůznějšími konotacemi. Ale jak se žilo před ní? Skutečně byla očista společnosti zahrnující popravu krále a královny nutná? Opravdu všichni Marii Antoinettu nenáviděli? Je pravdou, že král Ludvík XIV. neučinil žádný pokus, aby zlepšil životní úroveň svých poddaných? Na některé z těchto otázek, kdy více bude naznačeno než dopovězeno, naleznete odpovědi v nejnovějším románu Andrewa Millera Čistý.

Již název vás upoutá svou jednoduchostí a úderností, která je ještě znásobena grafickým zpracováním obálky. Čiší z ní beznaděj, která se vine jako červená nit celým jeho dílem. Vypráví příběh vskutku netypický a neradostný – mladý inženýr Jean-Baptiste Barrete je v roce 1785, takříkajíc v předvečer revoluce, pověřen královým ministrem, aby vyčistil centrum Paříže. Jak? Docela prostě a přitom nesmírně složitě – musí odstranit slavný Hřbitov Neviňátek a k němu přilehlý kostel. Z něj šířící se puch zamořuje celé okolí a otravuje nejen těla, ale i mysl lidí, jež v jeho blízkosti žijí.

Z dnešního pohledu se nejedná o nic mimořádného, pod zrušením hřbitova si nepředstavíme žádný velký problém, prostě strhneme pár náhrobků, zboříme zdi a je hotovo. Ale jsme v 18. století, a přestože se nazývá stoletím rozumu, obyčejní lidé se rousseauovskými ideály příliš unášet nenechali. Naopak – v jejich myslích a srdcích byla hluboce zakořeněná víra a nechuť podílet se na likvidaci tak svatého místa, jakým Neviňátka byla. Což je patrné všude, kam Jean-Baptiste vkročí. Jak si vůbec může někdo myslet, že by mohl zneuctít, zničit a pošlapat vysvěcená místa? Nehledě na to, že sama práce je skličující. Královi zmocněnci nemají moderní technologii, všechno se musí dělat jedinou technikou, kterou mají k dispozici – lidskýma rukama. A i dělníkům, které najal na likvidaci a kteří jsou kutáním rudy zocelení chlapi, se smutek vkrádá do kostí. Beznaděj se šíří.

„Na hřbitově se muži shromáždili kolem jámy poblíž severní zdi. Jáma číslo osm? Devět? Jako první ho spatří muž, který ukládá na blátem zanesenou hromadu kostí pánevní kost hnědou jako houba. Zarazí se a napřímí (nakolik je toho horník schopen). Lecœur sleduje mužův pohled, radostně zavýskne a spěchá k Jeanu-Baptistovi. Mluví tak rychle a zmateně, až se zdá, že se slova navzájem překrývají. Má v očích slzy? Zřejmě za to může kouř. Jen kouř.“
(MILLER, Andrew. Čistý. Vyd. 1. Brno: Host, 2013, 360 s. ISBN 978-80-7294-815-5. Str. 223)

Andrew Miller dokázal ve svém románu vystihnout lesk i bídu doby. Nikde nešidí. Jednoznačně ukazuje na morální rozklad a na nejistotu, která je vepsána v každé řádce. Nezabývá se popisem královských radovánek, rozjásaných barev Versailles, ale vtahuje vás do šedi města, v němž si nikdo není jistý svým osudem. Bizarnosti všedního života “malých lidí“ na čtenáře nenásilně vyskakují z brilantně poskládaných vět. Mnohdy jenom v náznacích, ale ty jsou mnohem silnější a působivější, než kdyby vám vše do detailu předestřel na stříbrném podnose.

Čistý je skvěle napsaný román, který si zasluhuje pozornost českých čtenářů, a to i díky skvělé překladatelské práci a jazykové korektuře. Kniha vás nepřekvapí žádnými technickými chybami, věty dávají smysl, velmi citlivě je nakládáno s francouzskými jmény. Nakladatelství Host předvedlo vskutku výtečnou práci, jejíž výsledek by neměl být širší čtenářskou veřejností opominut.

Knihu Čistý vydalo nakladatelství Host