O kom se to tu mluví?

• 

Recenze

Vytvořeno 10. 2. 2014 2:00

Autor: Lenka Martinková

I na takovou otázku odpovídá Zdeněk Dvořák ve své knize Podivuhodné příběhy z Atlantidy, kterou před časem vydalo nakladatelství Fragment. Na první pohled mezi pestrobarevnými titulními stranami knih vystavených na pultech knihkupců zaujme nenápadným, ale přesto originálním zpracováním, chuť do čtení pak podpoří zářivá „stužka“ hlásající: „Nic podobného jste ještě nečetli. Přesvědčte se sami!“ a zvědavost probudí podtitul „Multikniha pro chytré dospělé a jejich děti“. Kdo se na to cítí, může směle otočit list…

V knize o Atlanťanech (nebo Dvořák píše o nás samých?) čtenář najde několik krátkých, přesto výstižných povídek. Namátkou mohu jmenovat třeba Obr Obsedos, Adolescentos nebo Singlos a klonové. Už z těchto tří názvů se dá ledasco vydedukovat – jméno Obsedos evokuje obsedantní myšlenky, Adolescentos jasně odkazuje na adolescenci a Singlos snad ani není potřeba dále objasňovat.

Autorova hříčka s češtinou je tím pádem odhalena. Každý čtenář si pod jmény hlavních hrdinů může představit nějak schéma myšlení nebo chování a stále to není všechno. Vysvětlujeme si takové veskrze vědecké termíny opravdu správně?

Něco si člověk ujasní už při čtení povídky, Zdeněk Dvořák mu však na konci každé kapitoly pomůže odstavečkem vysvětlivek. Čtenář najednou zná přesnou definici daného slova a autor na sebe může být náležitě pyšný, protože mu ji naservíroval vtipnou a nenásilnou formou. Tím se vyjasňují všechny příběhy, které je v Podivuhodných příbězích z Atlantidy možno najít.

Čtenář by si mohl myslet, že po několika textech se Dvořák unaví a úroveň dílů tím zákonitě poklesne. Samozřejmě kniha obsahuje příběhy lepší a horší, přesto si však zachovávají stejnou „řemeslnou“ hodnotu, což je u množství spisovatelů takřka nereálné. V žádném případě tím nechci naznačit, že by Zdeněk Dvořák byl nějakým strojem vyrábějícím geniální literární útvary. Kdepak, jeho předností je, že se dokáže zapřít, každému příběhu dá něco originálního, co ho odlišuje od všech ostatních a zároveň ho s nimi nenápadně spojuje. Právě to by čtenáři u tohoto autora měli ocenit.

Vydatně mu v tom také pomáhá ilustrátor Lubomír Lichý, jehož kresba se objevila také na obálce knihy. Většina ilustrací působí na první pohled poněkud ztřeštěně a při vytržení z kontextu ani pořádně nedává mysl. Zároveň však přitahuje pozornost k textu, nekonkuruje mu a obě části knihy se bezvadně doplňují, jak by to ostatně u kvalitních publikací mělo být.

Ukázka z knihy:

„(…) Jestli vy muži chcete za každou cenu elixír lásky vyzkoušet, nechte na nás ženách, abychom si samy určily, koho budeme milovat.“ To řekla a ostatní Atlanťanky se k ní hned připojily. Navrhly mužům, aby Chimérův elixír lásky vypil zpěvák a herec Gottinos. Toho totiž všechny tajně milovaly.
„Gottinos? To nikdy!“ Atlanťani nakonec raději bez důkazu uznali, že Chiméros elixír lásky objevil, a zavázali ho slibem, že ho nikdy nepoužije.
(DVOŘÁK, Zdeněk. Podivuhodné příběhy z Atlantidy. 1. vyd. Praha: Fragment, 2013. 188 s. ISBN 978-80-253-1911-6. Str. 76, povídka Malý a velký Paranoios.)

Knihu Podivuhodné příběhy z Atlantidy vydalo nakladatelství Fragment