Přestaň oždibovat salámy…

• 

Recenze

Vytvořeno 31. 1. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Jméno mladého autora Miroslava Pecha není příliš známé, své předchozí texty psal pod pseudonymem John Madhead. Pod ním publikoval román Rybičky v mixéru, knihu Neonové pohláďky aneb pod kobercem půda i povídku ve sbírce Poselství Píšťaly. Novou knihu Napíšu Pavle však vydal, z pohledu předchozích poněkud překvapivě, pod svým jménem.

 

Napíšu Pavle je poměrně útlá kniha, v níž nalezneme pouhé dvě delší povídky. První, stručně nazvaná Obchoďák, představuje rozsáhlou črtu, pojímající jeden obyčejný den ve zcela běžném obchodním domě. Postavy, které se v něm pohybují a prožívají své osudy více či méně svázané s místem, jsou zcela normální lidé. Běžně je na podobných místech potkáváme a ani jim nevěnujeme pozornost. Z vnějšího pohledu a z odstupu, z jakého je pozorujeme, vidíme jen muže, ženu a dítě sedící u stolečku asijského bistra, sekuriťáka rozhlížejícího se po okolí, prodavačku exotického zboží nebo partičku mladíků popíjejících venku podřadné víno. Avšak každý z nich má svůj vlastní život, kousek soukromého světa, který nesdílí s ostatními, a také svůj ryze soukromý příběh. Ten ale v podstatě nikoho příliš nezajímá. Atraktivitu cizím osudům dodá teprve vypravěč, v tomto případě Miroslav Pech. Na jeho umění záleží, jestli příběh zaujme a stane se pro čtenáře přitažlivým.

Literární pohled na jednotlivé postavy připomíná zkoumání hmyzu pod mikroskopem. Podíváme-li se na komára pouhým okem, zběžně, jen chvilku předtím, než se ho pokusíme zaplácnout, nevidíme nic jiného, než nepříliš zajímavý obtížný hmyz. Ale detail hlavy komára zvětšený elektronovým mikroskopem je fascinující pohled, jako do jiného vesmíru. Stejně tak fascinujícím může být vniknutí do vnitřního světa jiného člověka, které nám zprostředkovává literatura. Každé z postav přisoudil Miroslav Pech detail, kterým ji vymaní z šedi anonymního davu. Prodavačka Monika se například věčně utápí v depresi ze svých velkých prsou, sekuriťák Bohouš prochází jakousi vzpourou proti svému vlastnímu řádu, Vladimír prožívá krátký neuspokojivý pokus o románek s gayem Pavlem, Otík zoufale přemýšlí, jak to udělat, aby nemusel znovu do nenáviděné práce, kde ho stejně jen všichni ponižují a smějí se mu. V relativně stísněném prostoru povídky dokázal její autor vytvořit hodně rozmanitých charakterů a vyváženě s nimi pracovat.

Jako poněkud umělé mohou připadat vazby mezi jednotlivými protagonisty. Nejenže nejsou funkční, ale působí samoúčelně. Autor chtěl – nikoliv potřeboval – spojit jednotlivé příběhy do většího celku a použil k tomu přechodů, které se nápadně podobají oslím můstkům. Nedegradují sice povídku, ale také ji nijak nepomáhají, čtenář by se bez nich určitě obešel a měl by pocit větší autenticity.

Mnohem kompaktněji pojednal Miroslav Pech svou druhou povídku Napíšu Pavle. Jde o vnitřní monolog mladého muže Mariana, kterého zrovna opustila jeho dívka Pavla, ale on si to při své sebestřednosti není schopen ani uvědomit. Úvahy, které můžeme sledovat, se točí neustále v kruhu, jejich podstatou je skálopevné přesvědčení o vlastní dokonalosti a o chybách páchaných lidmi ve svém okolí. V tomto aspektu se Pechův hrdina trochu podobá Ingáciovi J. Reillymu z knihy Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola, přestože nemá jeho vysokoškolské vzdělání. V povídce Napíšu Pavle máme před sebou brilantně vykresleného člověka bez špetky emoční inteligence, fixovaného na nepatrnou množinu primitivních myšlenek. Do Marianova vnitřního světa pronikáme postupně a pokud k němu máme v první chvíli indiferentní vztah, začíná se postupně měnit a sympatie se postupně začnou klonit k neznámé Pavle, která byla v podstatě obětí psychického upíra a právě se z jeho vlivu vymanila. Stejně výstižně autor čtenáři přibližuje Marianův bezohledný vztah k vlastní rodině.

Táta už konečně domlaskal a máma mohla odnýst jeho prázdnej talíř. Tátu vůbec nenapadlo, že by se třeba moh zvednout a uklidit si po sobě sám. Máma mi přinesla dárek. Rozbalil sem ho. Koupila mi novej telefon.
„Díky mami,“ řek sem, „ten je tam z toho bazaru přes ulici, viď?“
Máma polkla a řekla, že musí jít něco udělat. Táta na ni přes opěradlo křesla volal: „Já ti to říkal. Nic mu nedávej. Mělas mě poslechnout.“
Strčím novej telefon do kapsy a zkontroluju starej, jestli mi nepřišla esemeska od Pavly. Musím jí napsat. Píšu jí, ať přestane oždibovat ty salámy. Jestli chceš spalovat tuky, Pavlo, tak přestaň oždibovat ty salámy, protože ty tvojí tělesný konstituci neprospívaj. Už tak máš tlustý stehna a s tímhle přístupem ti nakynou ještě víc, až se ti začnou o sebe třít a zapaří se ti rozkrok a ty pak bude smutná ještě víc než teď, protože pro mě nebudeš sexuálně přitažlivá.
(PECH, Miroslav. Napíšu Pavle. 1. vyd. Praha: Štengl Petr, 2013, 70 s. ISBN 978-80-87563-15-1. Str.48)

Povídky Miroslava Pecha se vyznačují živým, současným jazykem, aktuálním tématem a zajímavými charaktery postav. Splňuje vše podstatné, co od současné literatury můžeme očekávat. Autor při svém mládí slibuje, že o něm určitě ještě uslyšíme a já doufám, že to bude jen v dobrém. Napíšu Pavle je zajímavé čtení a nakladatel Petr Štengl udělal dobře, že dal příležitost k publikaci mladému autorovi.

Knihu Napíšu Pavle vydalo nakladatelství Petr Štengl