Nepohádky Miloně Čepelky

• 

Recenze

Vytvořeno 28. 2. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Název nové povídkové sbírky Miloně Čepelky A jestli neumřel... evokuje představu pohádkových příběhů. Ty přece končívají podobnou frází. Má vyvolat pocit nikdy nekončícího štěstí, které si hlavní hrdinové zaslouženě užívají po překonání všech protivenství. Pokud však jde o knihu autora, stojícího u vzniku mystifikace o největším Čechovi, nelze dát na první dojem.

 

Miloně Čepelku zná většina lidí jako člena Divadla Járy Cimrmana, v němž ztvárnil mnoho pozoruhodných rolí. Ale to je pouze jedna tvář tohoto všestranného umělce. Pokud se na jeho dílo podíváme podrobněji, zjistíme, že má za sebou úctyhodný počet vydaných básnických sbírek i prozaických textů. Možná, pokud jste se ještě s povídkami Miloně Čepelky nesetkali, podlehnete dojmu, že půjde o texty úsměvné, či dokonce veselé. Stereotypy však bývají velmi klamné, jak záhy zjistíme. U devíti povídek, obsažených ve sbírce A jestli neumřel..., se čtenář příliš nezasměje.

Úvodní povídka Synchronicita kombinuje návrat do mladých let, který absolvuje důchodce ve vzpomínkách, s trochu mystickým prvkem, jakým synchronicita bezesporu je. Nejedná se o obvyklé drobné shody, jaké běžně prožíváme, ale o výrazný zážitek. Podivné prožitky má i hrdina následující povídky Hlasy. Čtenář se může sám rozhodnout, zda hlasy, ozývající se v hlavě lékaře doktora Bárty, jsou pouze důsledkem jeho duševního stavu, k němuž přispívá i jeho dědičné zatížení, nebo znamenají něco víc. Autor čtenáři žádný názor nevnucuje, předkládá pouze několik indicií.

Výrazně ironický tón zaznívá v povídce S čím kdo zachází. Učitel Mojmír Vitásek si nikdy nenajde k ženám vztah jako k rovnocenným partnerkám. Pouze je využívá, někdy zneužívá, jde mu jen o vlastní potěšení. Vše se mu však vrátí jako bumerang. Důvod, proč se Mojmír chová tímto způsobem, autor pouze naznačuje, nejde o žádný hluboký psychologický vhled. V krátkém textu ale pro něco takového není prostor. V povídce Skepse (se psem) nenajdeme ani náznak optimizmu. Krátký příběh bílého koně lze jen stěží pojmout s nadějí. V názvu si můžeme všimnout závorky, kterou autor občas používá pro doplnění významu či jeho pozměnění. Miloň Čepelka si rád takovým způsobem s textem hraje, naznačuje tím nadhled a povznesení se i nad tragickými náměty, svádějícími k patosu. I v dalším názvu nalezneme závorku, její význam je v tomto případě zcela jasný. Povídka O(d)pouštění obsahuje oboje - odpouštění i opouštění. Trochu úsměvu na rtech by možná mohla vykouzlit povídka Teta. Popletená stará žena, zapomínající a žijící již jen ve svém světě, by mohla vystupovat jako komická postava, ale při představě, že za relativně krátkou dobu budeme na tom stejně, zamrazí.

V povídce Dopis čteme myšlenky, s nimiž se matka svěřuje dceři. Určitě by neměla odvahu hovořit s ní o takových problémech přímo, svěřit je papíru je jednodušší. Když narazíme na povídku Rozhovor, určitě si vzpomeneme na divadelní hru Vizionář. V obou dílech vystupuje Smrt jako osoba, s níž lze konverzovat. Opět si však uvědomíme, že Čepelkovy texty nemají s humorem Divadla Járy Cimrmana nic společného. Poslední povídkou je Štípanec. Ve sbírce zastává poněkud zvláštní místo, nejen proto, že závěrečná věta dala název celé knize. Nejde o závěr pohádkový, ale poněkud ironický. Štípanec lze interpretovat mnoha způsoby. Například prostřednictvím vztahu Patrika Slezáka, stárnoucího hudebníka, a mladé Jolany Schramm jako touhy starého muže po novém vztahu, který by ho vrátil zpět do mládí. Nebo tématem mizení jako symbolického loučení s čtenářem, či jako malou mystickou hříčku.

Povídková sbírka A jestli neumřel... představuje vnitřní svět stárnoucích mužů, jejich zkušenosti, vzpomínky, ale také jejich touhy. Stáří neznamená oproštění od tužeb, ty často bolestně připomínají svou existenci, přestože okolní svět je nevidí. Miloň Čepelka o nich dokáže psát, protože je umí vnímat. A i když v jeho povídkách nenajdeme důvody k bezstarostnému smíchu, jsou neobyčejně lidské. 

ČEPELKA, Miloň. A jestli neumřel... . 1. vyd. Řitka: Čas, 2013, 120 s. ISBN 978-80-7475-027-4.