Zlodějky mužů

• 

Recenze

Vytvořeno 30. 3. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

O Ernestu Hemingwayovi již toho bylo napsáno mnoho. Bouřlivý život i nevyjasněné okolnosti smrti se mnohokrát staly lákavým tématem knih, studií i novinových článků. Informace z první ruky pocházejí i z memoárů jeho nejbližších. Mohlo by se tedy zdát, že o Hemingwayovi už bylo řečeno vše. Naomi Woodová se pokusila takový názor vyvrátit. Vydala sice knihu věnovanou tomuto významnému autorovi, dívá se však na něj z poněkud jiného úhlu. V románu Paní Hemingwayová si všímá hlavně jeho manželek.

 

Čtenáře by možná mohl zarazit rozpor mezi singulárem v titulu knihy a plurálem v předchozím odstavci, kde se zmiňuji o „manželkách“. Nejde o žádnou chybu, nýbrž o záměr autorky, a jak se později ukáže, velmi dobře promyšlený.

Naomi Woodová sleduje zlomové body vztahů Ernesta Hemingwaye, okamžiky, kdy odchází od jedné ženy, aby se oženil s jinou. I když tato charakteristika není úplně přesná, jeho známosti vždy existují souběžně, jako kdyby se velký bouřlivák bál samoty. A to je jeden z bodů, který autorka záměrně zdůrazňuje a svůj text na něm staví. Román se nezaměřuje na osobnost slavného spisovatele, ten tvoří pouhou kulisu, důležité jsou ženy a pocity, které zažívají v dobách štěstí i následného zklamání.

Ernest Hemingway se oženil čtyřikrát. Jeho první manželkou se stala Hadley Richardsonová, následovala Pauline Pfeifferová zvaná Fife, další byla Martha Gellhornová a nakonec Mary Welshová. Jsou to ženy povahově velmi rozdílné, mají však, kromě manžela, i hodně společného. Jde hlavně o způsob, jakým vnímají rozchod, i místo, jež v jejich životě po rozchodu Hemingway stále zabíral. Jejich emoce pravděpodobně neodpovídají skutečnosti, Naomi Woodové však jde o umělecké vyjádření, ne o pouhé životopisy. Spisovatelku nezajímají historická fakta, byť se o ně samozřejmě opírá. Emoce jsou pro beletrii daleko zajímavější a důležitější.

Kniha čtenáře zavádí rovnou doprostřed děje, bez zbytečného vysvětlování nebo okolkování. V idylickém prostředí francouzského Antibes tráví čas Hemingway, jeho žena Hadley a jeho milenka Fife. Tuto část sledujeme očima první manželky, žárlící na nový vztah svého muže. V druhé části konfrontuje autorka předchozí pohled Hadley s názorem Fife, stejná situace je viděná jinýma očima. To, co Fife považuje za pomoc, třeba obyčejné převlékání peřin, pokládá Hadley za nepřípustný vpád do své domácnosti. V druhé kapitole může Naomi Woodová sledovat, jak Fife Hemingwaye odloudí první ženě a pak i jak jí samé manžela odvede další žena.

Další dvě kapitoly psaní z pohledu Marthy a Mary mají podobný scénář. Ernestovo střídání žen přeruší až jeho smrt. V souladu s běžně uznávaným názorem i Naomi Woodová naznačuje jisté pochybnosti o tom, že spisovatelova smrt byla nešťastná náhoda. Na několika místech naráží na sebevraždu jeho otce, čímž evokuje rodinnou zátěž. Podobně, podle zavedených názorů, líčí i Hemingwayovu povahu, vykresluje ho jako emotivního, výbušného muže se sklonem k tyranství, neohlížejícího se na důsledky svých činů. Způsob, jakým své ženy střídá, je postupem času téměř schématický. Je však potřeba vzít v úvahu, že autorka stála před nelehkým úkolem. Zpracované téma v sobě nemá žádný potenciál pointy, překvapení nebo napětí. Jediné, na čem mohla stavět, byly právě jen emoce hlavních hrdinek. Zdůrazňováním podobných rysů u žen tak odlišných se autorce podařilo vtěsnat všechny čtyři do jakési jedné společné virtuální postavy jménem paní Hemingwayová. I po rozvodech jsou latentně přítomny v dalších manželstvích svého bývalého muže, Hemingway pro ně představuje prioritu po celý zbytek jejich životů. Přestože to zní poněkud obscénně, Hemingwayovy ženy připomínají štafetové družstvo, předávající si z ruky do ruky místo štafetového kolíku slavného spisovatele.

Vyprávění důsledně porušuje časovou linii, v každé kapitole několikrát přeskočí od konce k začátku vztahu a naopak. To ovšem není na závadu srozumitelnosti, orientovat se v ději není nijak složité. Každá z manželek nakonec získá sympatie čtenáře, protože v autorčině interpretaci nejsou jejich motivace nijak egoistické. Přesto v textu zazní označení „zlodějky mužů“.

Naomi Woodová Heminwayovi ve vztazích přisuzuje pasivní roli typickou pro muže, který nechce nic řešit a nejraději by si nechal manželku i milenku, protože miluje svým způsobem obě dvě. V okamžiku, kdy si jednu ženu vezme, začne hledat další. Nejlépe to charakterizuje věta:

Být zamilovaný mu jde tak dobře, že jako manžel nestojí za nic. [1]

Kniha Paní Hemingwayová je fikce, vycházející z reality. V doslovu na to upozorňuje i sama autorka a uvádí odkaz na své stránky (http://naomiwood.com), na nichž může čtenář najít skutečná historická fakta o čtveřici žen, o kterých píše, a také o samotném Hemingwayovi a jeho potomcích. Přestože se autorka snaží o jistou vyváženost, věnuje se nejvíce roku 1944, kdy Ernest takzvaně osvobozoval Paříž, a samozřejmě roku 1961, kdy autor umírá a zanechává po sobě několik vdov, které ho ve skutečnosti nikdy neopustily.

[1] WOODOVÁ, Naomi. Paní Hemingwayová. 1. vyd. Praha: Metafora, 2014. Str 189