Hořké přátelství od psacího stroje

• 

Recenze

Vytvořeno 28. 4. 2014 3:00

Autor: Petra Šmejdová

Po loňském humbuku kolem hollywoodského velkofilmu Velký Gatsby si Suzanne Rindellová nemohla vydání knihy načasovat lépe. Ve chvíli, kdy si lidé vzpomněli na kouzlo jazzové éry, oslnivou dobovou módu i šarm tehdejších gentlemanů a jejich dam, přichází americká spisovatelka se svým debutem Ta druhá zapisovatelka, odehrávajícím se ve dvacátých letech minulého století v New Yorku. Ne náhodou nakladatel zmiňuje inspiraci Francisem Scottem Fitzgeraldem, i když sama Rindellová se k tomu hlásí jen skromně v závěru knihy.

 

I když skeptik by okamžitě zavrhl srovnání představitele ztracené generace se současnou mladou autorkou jen na základě shodného dobového kontextu obou literárních děl, nenechme se unést předčasně. Rindellová jako doktorandka oboru americká moderní literatura nám předkládá velice přitažlivý text. Příběh vypráví hlavní hrdinka Rose, kterou v životě potkává štěstí až ve chvíli, kdy získává místo stenotypistky na policejní stanici. Zodpovědná a spolehlivá Rose se zde seznámí s rozvernou a přitažlivou kolegyní Odalie, která ji brzy vláká do kolotoče večírků, tanečních zábav, nelegálních barů a zhýralého luxusu. Nic netušící Rose si tímto podezřelým přátelstvím však způsobí víc komplikací, než by si v životě kdy dokázala představit.

Stejně jako v Gatsbym i zde začíná vše celkem nevinně. Autorka bravurně vtáhne čtenáře do dobové atmosféry, popíše jim reálie i drobné detaily, nechá je si užít onu kultovní éru, stejně jako svoji hrdinku. Všichni tuší, že tato idyla nemůže trvat věčně, a přesně v tu chvíli začíná Rindellová prostřednictvím vyprávění Rose upozorňovat na obávané tajemství, které se v příběhu skrývá. Hrdinka během svého současného líčení děje místy trousí zmínky o budoucím nešťastném vývoji událostí. Spisovatelka si tak velice chytře drží čtenáře v pozoru s chutí dočíst knihu na jeden zátah.

Z dnešního pohledu se mi Rose zdála zpočátku trochu prudérní. Její kritika módy krátkých vlasů, krátkých sukní, sexu i volebního práva žen ji v mých očích zařadila do nelichotivé škatulky. Jenže pod vlivem atraktivně charakterizované, dobrodružné a hypnotizující Odalie se i ona proměnila ve společenskou bytost se schopností si život užít. Člověk jí při čtení vše přeje a zároveň závidí, i když jde jen o literární fikci. Díky ní si čtenáři budou dvacátá léta dvacátého století idealizovat zase o něco víc, než tomu bylo u Gastbyho.

Srovnávat v anotaci literární dílo ze současnosti s tím Fitzgeraldovým je velice ošemetné. V tomto případě to ale nebyl pouze reklamní tah, protože špatně si titul Ta druhá zapisovatelka při srovnání rozhodně nevede. Fitzgerald je ve svých textech logicky uvěřitelnější, protože víme, že píše výpověď o své době. Suzanne Rindellová se musí uchylovat k někdy nápadnějším postupům, aby se jí jinak nadčasový příběh dvou přítelkyň podařilo zasadit do správného období. Ve Velkém Gatsbym je pak děj dynamičtější, protože kniha má poloviční počet stran než Ta druhá zapisovatelka. U Fitzgeralda záplatka vyjde rychle napovrch díky charakterům postav. V tomto ohledu mám na autorku jedinou výtku. Rindellová na zásadní zvrat v ději čtenáře trochu moc okatě upozorňuje předem, až to vypadá, že se bojí, že by knihu mohli předčasně odložit. Když už ale příběh nabere tempo, je vyprávění hlavní hrdinky k nezastavení a člověk musí listovat dál a dál.

Mám pocit, že text působí živěji a uvěřitelněji i z toho důvodu, že autorka udržuje čtenáře v naivní představě, že už tuší obrysy rozuzlení celé zápletky. Rindellová si s čtenáři pěkně pohraje, stejně jako Odalie s Rose. Sama jsem měla pocit, že trochu dopředu tuším, jak to bylo a bude. Jenže pak jsem se nestačila divit, o čem všem jsem se ještě dočetla. Jde o velice promyšlenou a chytře vystavěnou hru autorky, abyste v závěru zjistili, že vše se mohlo stát ještě úplně jinak.

Řeknu to bez obalu: jsem obyčejná. Vlasy nudné barvy polní myši. Oči to samé. Pravidelné rysy, průměrná výška. Oblečení, které dost otevřeně vypovídá o mém společenském postavení i profesi. Jsem dokonce tak obyčejná, že jsem tím skoro až výjimečná. Protože pracuji u policie teď už pár let a vím něco málo o spolehlivosti očitých svědků, jsem si skoro jistá, že bych mohla spáchat zločinů, kolik by se mi zachtělo, a klidně z toho beztrestně vyváznout jednoduše proto, že jsem pro svědky naprosto nezapamatovatelná. [1]

[1] RINDELLOVÁ, Suzanne. Ta druhá zapisovatelka. 1. vyd. Brno: Jota, 2014, 400 s. ISBN 978-80-7462-524-4