Olga Tokarczuková o interpretaci reality

• 

Recenze

Vytvořeno 19. 5. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Polská literatura si u nás stále hledá své čtenáře, zájem o ni je prozatím velmi malý, alespoň pokud ho srovnáme s oblibou, jakou má česká literatura v Polsku. Vyvozovat z toho, že knihy našich autorů jsou lepší, by bylo velmi unáhlené, příčinu je potřeba hledat spíše u preferencí čtenářů. Přesto se několik polských spisovatelů do srdcí Čechů zapsalo, určitě si vzpomeneme na Mariusze Szczygieła, Andrzeje Stasiuka či na Olgu Tokarczukovou. Starší ročníky a příznivci sci-fi si jistě vybaví i nezapomenutelného Stanisława Lema. Vraťme se však rychle do současnosti a věnujme se knize Okamžik medvěda Olgy Tokarczukové.

Pod trochu záhadným titulem se skrývá soubor zdánlivě nesouvisejících článků různých témat, délek i forem. Formálně jsou rozděleny do tří oddílů – Heterotopie, Cestovní soubory a Pstruh na mandlích. Od prvního článku k poslednímu se klene ústřední myšlenka knihy – subjektivní výklad pravdy a schopnost přijmout její alternativy. Pochopit tuto myšlenku čtenáři umožní právě poslední text, Okamžik medvěda, po němž je kniha pojmenovaná. Prozradit „zápletku“ mohu s čistým svědomím, dočtete se ji i v anotaci.

Prostřední část Cestovní soubory se na první pohled tématu rozdílné interpretace objektivní skutečnosti vymyká. Na první pohled. Ovšem jaké je vnímání cizince - cestovatele? Na stejné věci se dívá turista odlišně než místní člověk. Nezaujatým pohledem odhaluje úplně jinou realitu, která zůstává tuzemci skrytá pod nánosem zvyklostí a běžné rutiny. Autorka se nejčastěji nechala inspirovat svým pobytem v Holandsku, ale i současnými fenomény – třeba zběsilým fotografováním všeho, všude a všemi. Vidění světa Olgy Tokarczukové se může někomu zdát přeplněné různými nepravděpodobnými variantami, skutečnost však může být ještě podivnější. Když jsem četl její články o Amsterodamu ve frontě ve zdravotní pojišťovně, muž za mnou řadu minut navigoval mobilním telefonem svého přítele právě v té oblasti. Jeho popis moře a hrází se mi spojil s autorčiným textem tak dokonale, že mi při psaní recenze dělalo problémy je oddělit. Jsem však přesvědčen, že synchronicita takového stupně je zcela v intencích tvorby Olgy Tokarczukové.  Zběhlému čtenáři mohou Cestovní soubory připomenout známou knihu Běguni, která u nás vyšla v roce 2008. Podstatný rozdíl v obou textech je v hledisku, z něhož vycházejí. Běguni se zaměřují na cestování jako takové, cesta se v románu transformuje do různých symbolů – volnosti a svobody, způsobu života… Cestovní soubory naopak nevnímají samotný proces cestování, ale jeho důsledky – pobyt v cizích zemích, nevšednost, vstřebávání odlišné kultury, srovnávání.

Po krátké exkurzi do samotného středu Okamžiku medvěda je čas se vrátit na počátek k Heterotopii. Nejprve si můžeme s Olgou Tokarczukovou zahrát malou hru na alternativní skutečnosti. Příkladem jsou určité teze, platící v našem světě, ale ne v Heterotopii. Třeba že hybnou silou evoluce je mechanismus přirozeného výběru. Autorka rozvíjí myšlenku, na jakých principech by fungoval svět, v němž takové pravidlo nemá smysl. Samozřejmě, že by se s jejími úvahami dalo polemizovat, úspěšně či méně úspěšně je vyvracet, ale podstata kapitoly Heterotopie netkví v tom, že by nás Olga Tokarczuková chtěla zahrnout geniálními a jedině správnými myšlenkami, ale vyprovokovat nás k vlastním úvahám. Do první části zařadila autorka i články jiného ražení, například Masky zvířat, které uvozuje větou: Utrpení člověka snáším lépe než utrpení zvířat[1]. Ta zcela charakterizuje následující text. Úvaha nazvaná Ferální psi se zabývá nejen skutečnými toulavými psy, ale také jako metaforou pro postavu turisty. Zpochybňování reality je ve světě sci-fi dokonce častější než ve filosofických spisech. Ani Olga Tokarczuková se nemohla ve své knize tématu fantastika vyhnout a rozebírá ho v části Svět je past.

Pstruh na mandlích je uveden stejnojmenným článkem, v němž autorka popisuje podivuhodné mechanismy, jakými ožívají knihy. Interpretaci textů se věnuje dále, například v povídce Prst v soli aneb Krátký příběh mého čtení, v níž se můžeme dočíst něco i o autorčiných oblíbených spisovatelích, například o již zmíněném Stanisławu Lemovi. Postupně přes další texty se čtenář dostane k poslednímu, v jistém smyslu klíčovému, který dal název celé knize. Okamžik medvěda je pro spisovatelku tím momentem, kdy jako dítě poznala, že skutečnost nemusí podléhat pouze jedné interpretaci a není vždy možné o té své přesvědčit ostatní.

Okamžik medvěda můžeme chápat jako určité autorčino vyznání, jako odhalení způsobu, jakým ona sama vnímá svět. Můžeme však také číst jednotlivé texty, které jsou poutavé a inspirativní, a nesnažit se je spojovat za každou cenu dohromady. Svou hodnotu jednoznačně mají i v izolované podobě. Můžeme si zkrátka s nimi dělat, co chceme, protože s tím vědomím, že čtenář nemusí sdílet pohled autora, je Olga Tokarczuková psala.

[1] TOKARCZUKOVÁ, Olga. Okamžik medvěda. 1. vyd. Překlad Petr Vidlák. Brno: Host, 2014, 193 s. ISBN 978-807-2948-765. Str. 37.