Pohřeb nanečisto

• 

Recenze

Vytvořeno 18. 6. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Arto Paasilinna patří mezi autory, kteří nemají zapotřebí kompenzovat si psaním vlastní problémy tím, že by je přenášeli na čtenáře, ani nechtějí léčit všechny neduhy tohoto světa. Z jeho knih je cítit, že mu literární tvorba prostě dělá radost. Jeho nejnovější román přeložený do českého jazyka to jenom potvrzuje. Prozrazuje to i jeho název Živý na vlastním pohřbu, v němž kombinuje pochmurnost tématu posledního rozloučení s optimistickým protikladem.

 

Jak uvádí anotace, má nový Paasilinnův román velmi výrazné autobiografické prvky. Malý Artti je sice zpočátku postavou pouze vedlejší, ale přesto si ho můžeme představit jako autora osobně, vzpomínajícího na své dětství a na svého otce. Zřejmě z důvodu důraznějšího vystižení otcova charakteru posunul autor poněkud datum narození svého hrdiny tak, že se přímo nekryje s jeho. Je samozřejmé, že vzpomínky jsou pouhou inspirací, mísí se s mnoha dalšími skutečnými postavami i s představami o typickém Finovi a jeho životních hodnotách.

Pro nás, kteří jsme byli stiženi dějepisem popisujícím druhou světovou válku hodně jednostranně, bude vztah Finů k ruským osvoboditelským vojskům trochu nezvyklý, i když nechci říct, že překvapivý. Tolik historie falšována nebyla, jen se některé detaily tolik nezdůrazňovaly.

Pauli Tukkijänkä, učitel v Salle, se v roce 1940 prozíravě rozhodl odvézt svou rodinu z městečka, potenciálně ohroženého boji mezi Německem a Sovětským Svazem. Od tohoto bodu začínají drobná dobrodružství celé rodiny, ale hlavně otce Pauliho a jeho oblíbeného syna Arttiho, kterého všude bere s sebou. V určitém bodě se hlavní hrdina změní, Artti se osamostatní a vyprávění už je jen o něm.

Kniha nemá žádný konkrétní příběh, působí spíše jako sbírka drobných příhod či vzpomínek. Z toho hlediska je název knihy poněkud problematický. Na konci sice na tuto příhodu narazíme, ale v podstatě k ní nic zásadního nevede. Arto Paasilinna se ani v tomto případě nedokáže dívat na problémy jinak, než s laskavým nadhledem. Knize tak sice chybí dramatický spád a napínavá zápletka, ale mezi romány, v nichž hlavní hrdina neustále čelí nepřízni osudu i své nahlodané psychice, působí Paasilinnovy knihy jako příjemné nekonfliktní čtení. Podobně jako v předchozích knihách, řeší hrdinové, ať už je to otec Pauli nebo jeho syn Artti, problémy rozšafně, s klidem a s určitou dávkou štěstí. Přes veškerou lehkost, kterou bychom mohli přičítat nicotným překážkám, jaké před své postavy autor staví, při pečlivějším čtení a zamyšlení zjistíme, že je to spíše lehkost autorova vyprávění. Můžeme je charakterizovat jako nevážné povídání o vážných věcech.

Za příklad může posloužit Pauliho donkichotské střílení na ruské vojáky na půdě rodné vesnice. Paasilinnově líčení se můžeme zasmát, zejména absurditě, se kterou Pauli čelí mnohonásobné přesile, z jiného úhlu pohledu by mohla být dramatická, dokonce i drastická. Jemný humor zabraňuje sklouzávání do sentimentu.

Útlá kniha Živý na vlastním pohřbu je spíše oddychové čtení, nezabere mnoho času, není potřeba se nad ní zamýšlet. Pokud v ní budeme hledat nějaké poučení, pak si asi odneseme něco ve smyslu, že k životu je potřeba přistupovat s optimismem, ale je nutné se postarat sám o sebe a nečekat, že to udělá někdo jiný. Domnívám se však, že Arto Paasilinna není člověk, který by jiným vnucoval svá moudra.

PAASILINNA, Arto. Živý na vlastním pohřbu. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Hejkal, 2014, 131 s. ISBN 978-80-86026-93-0.