
Carmen Renate Köperová je herečka, spisovatelka a režisérka, která vyrůstala v nacistickém Německu. Nacistickou doktrínu sála s mateřským mlékem, pozdrav „Heil Hitler“ pro ni byl denním chlebem a jako dítěti jí přišlo naprosto přirozené, že se Německu má podřídit naprosto vše. Když dospěla a uvědomila si skutečný dopad nacismu na lidskou populaci, cítila se svým způsobem za všechny chyby odpovědná. Začala se proto naplno věnovat tomu, aby si i dnešní mladí lidé uvědomili, co nacismus přinesl, co zničil, a aby se pro ně poučení o minulosti stalo varováním do budoucnosti.
„Mým záměrem bylo vytvořit a udržet na základě vylíčení jednotlivých osudů konkrétní vztah k živé skutečnosti. Záznamy následujících rozhovorů vznikaly v letech 1990 až 1995. Bylo by dobré, kdyby se nám podařilo oslovit mladé lidi, jako varování – a naději na mírovou budoucnost.
Události dvacátého století se mezitím staly minulostí. Starejme se o to, aby tato historie nebyla překrucována. Aby se z tehdejších vrahů a zločinců nestali normální spoluobčané. K tomu je zapotřebí filmů a knih, které se snaží vystopovat pravdu. Musíme se starat o to, aby lidé v dnešní době neodvraceli zrak, když se děje bezpráví – aby nečinně nepřihlíželi, když se ostatní ocitnou v nouzi. Z historie bychom se měli poučit!“ [1]
Tolik tedy samotná slova autorky. Představme si nyní ty, které nechala pro svůj film promluvit na kameru a jejichž rozhovory pak přenesla na papír a propojila do této nesmírně dojemné a emotivně silné knihy. Prvním z aktérů byl Hermann Langbein, který vyprávěl svůj příběh od účasti ve španělské válce přes zkušenosti z internačního tábora a nakonec se rozhovořil o osvětimských procesech. Dalším byl Viktor Matejka, jenž působil jako aktivní politik komunista a jako politický vězeň se dostal v prvním transportu do Dachau, kde kladl důraz na udržení intelektuálního života. Popisoval své zkušenosti z úplně jiného úhlu pohledu, než jak známe koncentrační tábory z mnoha výpovědí, z knih a filmových záznamů. Další rozhovor měl patřit lékaři Bernhardu Littwackovi, velmi často se však k němu přidávala i jeho žena. To, co on líčil objektivně, jeho manželka silně subjektivně doplňovala a znovu prožívala. I ona se chtěla podělit o své dojmy a strastiplné pocity, kdy je osud po dlouhá léta rozděloval a znovu sváděl dohromady. Dalším byl herec Karl Paryla, s nímž se dostaneme až k emigrantskému divadlu v Curychu a také jeho niternému prožitku a doživotní lásce – divadlu Scala ve Vídni. Válka a nacismus se tady tak trochu ztrácí do pozadí a na scénu přichází divadlo, hry, kultura, ale také politika a politické názory. V tomto rozhovoru se autorka často dostala na pomyslný tenký led, ze kterého se krkolomně dostávala zpět k organizovanému rozhovoru. Poslední, a mně nejsympatičtější, osobností byla žena narozená v Olomouci Trude Simonsohnová, která se dostala do Terezína i do Osvětimi. Popisuje velmi skromně svou účast na pomoci starším lidem, tak jako chvíle, kdy byla uvězněna, aniž by tušila za co, i život v táborech.
Všech pět rozhovorů je nesmírně dojemných a cenných. Ukazují totiž nacismus a zločiny proti lidskosti pohledem těch, kteří je prožívali a kteří proti nim bojovali. Ať už to byli lékaři, politici, herci či obyčejní lidé, nepolevili ve svém úsilí a dodnes (příp. do své smrti) své zážitky a zkušenosti předávají mladším generacím, aby minulost uchovali pro budoucnost. Každý rozhovor je úplně jiný, každý svým obsahem jedinečný a důležitý. Pokud chcete vidět problémy druhé světové války novým a velmi zajímavým pohledem, otevřete určitě tuto knihu. Jsem přesvědčená, že cíle, které si Carmen Renate Köperová vytyčila, začala velmi svědomitě naplňovat a tato kniha je jednou z cihel její stavby.
[1] KÖPER, Carmen Renate. Mezi emigrací a koncentračním táborem. Pět životů – Hermann Langbein, Viktor Matejka, Berhhard Littwack, Karl Paryla, Trude Simonsohnová. 1. vyd. Praha: Academia, 2014, 258 s. ISBN 978-80-200-2343-8. Str. 15.