
Tři odlišné ženy s třemi různými životy, přesto si jsou velmi podobné, jsou to přece sestry. Nejstarší Gertruda slaví sté narozeniny, přijela je oslavit ke své malé sestřičce, o dvacet let mladší Katty. Gertruda s Katty mají jedno ožehavé téma, kterému se nelze vyhnout. Samozřejmě jde o muže. Muže, který už je čtvrt století mrtvý, ale kterému patřil statek, na kterém Katty žije a kam Gertruda přijela slavit. Katty s Heinrichem strávila celý život – jako jeho hospodyně a Gertruda si měla vzít jeho bratra, který ovšem zemřel v první světové válce, Gertruda za jeho smrt stále viní Heinricha. Naštěstí dorazí i třetí sestra Paula, rodinná usmiřovatelka a optimistka.
Gertruda se po smrti snoubence nevdala, i když dalšího nápadníka měla. Ani Katty se neprovdala, žila vedle velkého a obdivovaného muže, jen Paula měla manžela, děti a vnoučata. Ale její manželství skončilo rozvodem, což se v padesátých letech v katolickém Dolním Porýní považovalo za ostudu.
Sestry mají společného víc, než chtějí přiznat, všechny jsou silné a dokážou překonat překážky, které jim život přichystal. Zároveň mají rády, když se vše řídí podle jejich přání, rády mají poslední slovo. Během příprav na oslavu všechny vzpomínají na svůj život. Vzpomínky a současnost se prolínají a jednotlivé životní osudy sester se navzájem doplňují, až si čtenář dozví celý příběh. Každá ze sester má své tajemství, které se rozhodla odhalit, nejde o žádné převratné a životně důležité informace, ale o události, které jim už spoustu let leží na srdci.
Kapitoly jsou označeny datem, kdy se událost v nich popisovaná odehrává. Čtenář se tak v osudech, které se odehrávají napříč celým dvacátým stoletím, neztratí. Po vzpomínce následuje kapitola ze současnosti, která je pokaždé zaměřena na jednu sestru – pokud se autorka soustředí na téměř hluchou oslavenkyni, bude následující vzpomínka patřit jí.
Román postupně zmapuje celé dvacáté století, obě světové války, krizi i vyrovnávání se s nacismem. Na knize je sympatické, že na nacismus neklade přehnaně velký důraz, ani sestry nestaví do hrdinských rolí. Dokonce i dobrý skutek – ukrývání uprchlíka – je zpochybňováno.
Anne Gesthuysenová umí dobře popsat své hrdinky. Pokud o jedné z nich prohlásí, že je tvrdohlavá, čtenář s jejím názorem může jen souhlasit, protože tuto vlastnost ukázala na několika příhodách, které takovému tvrzení předcházely. Zároveň mají sestry své charakteristické vlastnosti. Gertruda je typická starší sestra, ráda radí a rozhoduje, je ale také starostlivá a čestná. Paula je opět klasická prostřední sestra, usmiřuje ty dvě zbývající a má ohromný smysl pro humor. Katty je oblíbenkyní každé společnosti, umí odhadnout o čem s kým mluvit, s kým pít a komu se vyhnout.
Gesthuysenová se ve své prvotině inspirovala životem svých tří pratet, netvrdí ovšem, že jde o životopisy. Sestry a jejich osudy se staly rodinnou mytologií, neustálým opakováním se příhody mohly pozměnit. Ať už ale byly skutečné sestry jakékoli, ty z knihy Jsme přece sestry jsou milé, občas hádavé, čestné a umanuté a dají člověku pocit, že osmdesátka není žádný věk.
GESTHUYSEN, Anne. Jsme přece sestry. 1. vyd. Překlad Helena Smolaková. Brno: Host, 2014, 378 s. ISBN 978-807-2949-786.