Jsem u Fanuly. Všechno je v pořádku...

• 

Recenze

Vytvořeno 16. 9. 2014 3:00

Autor: Hana Moualla

Román podle skutečného příběhu o lásce, naději, odvaze, transportech, terezínském ghettu a o tom, co válka napáchala v srdcích těch, kteří přežili, vyšel v roce 2014 pod názvem Tylda (vydání - Knihovnice.cz). Autory jsou Richard Pachman a František Pachman. Na obálce se na nás usmívá mladá žena, její oči se lesknou laskavostí a očekáváním. Jak souvisí naše osudy s lidmi ze zažloutlých fotek? A kdo kolem nás může být příští Tyldou?

 

Kniha Tylda vypráví o rodině, která by mohla být ta vaše - kompaktní, milující, jemná a skutečná. Osudy Franty, Tyldy a jejich syna Fanuly nemohou zůstat nepovšimnuty. Prožití něčeho tak hrůzného, jako je vyhnání z domova, zbavení veškerých osobních věcí, nucení lidí žít ve špíně, vších a tyfu, s obavami o svoje blízké, je nelidské. Zejména pro to, že ukazuje mašinerii nenávisti a ignorance.

Tylda vše nese s jakousi zdánlivou lehkostí, protože ví, že jí vlastně nic jiného nezbývá. Jména na seznamech jsou jen souhrnem písmenek a čísel. Nic neříkají o tom, kdo rád hrál na housle, pěstoval ředkvičky nebo četl Kanta. U Tyldy pozoruji v průběhu románu různé postoje - od přijetí situace, ke lpění na cti a lásce k rodině. Vše z toho je pochopitelné. Tohle udržuje člověka při smyslech, schopného reagovat na rychle se měnící okolnosti v dobách, kdy se člověku zatočí hlava z turbulence, s jakou se obrací vaši sousedé proti vám. A je jedno, jak to nazvete. Jednou to byly Norimberské zákony, příště se to bude jmenovat jinak, výsledek bude stejný - prořídlé zástupy lidí, kteří museli sáhnout hluboko do nitra, aby našli odpuštění a s novým nádechem vykročili vstříc tomu „tady a teď“. Kdo by chtěl vzpomínat? Tylda ne. A my? My si stále říkáme, že se nás to tolik netýká...

Kdybych měla shrnout, co pro mne kniha Tylda znamená, mohla bych to všechno nejsnadněji sdělit několika slzami, které by šly známou cestou. Znáte ten tlak za hrudní kostí, kdy máte pocit, že se vám zavírá krk? Když vychladnou dlaně, když máte pocit, že za stydkou kostí cítíte zaťatá střeva? Když slzy netečou z očí k nosu, ale přímo do posledních konečků článků na prstech. Smutek ze světa. Destrukce, marnost, ignorace... Je jedno, zda mluvíme o Kalevi Liva, či Tikrítu. Nenávist nezná vyznání. Nenávist s sebou bere všechno a všechny. Jen se nám v té rovnici nenávisti mění x a y.

Jestliže existuje anatomie války, pak musí existovat i anatomie přežití. Lidé jako Tylda a její rodina jsou těmi, které bychom měli ctít a pozorně sledovat. Klišé, která bychom měli rozpoznat... Třeba 'show pro Červený kříž' v Terezíně (ghetto není nezdravé, má kavárnu i zahrádku...). Taková místa jsou předpeklím. A všichni čerti mají volno, jejich práci převzal člověk. Jen zavřete oči a představte si obličeje dětí, které neměly právo vyrůst, ženy, které nemohly obejmout svoje rodiče, muže, jejichž krev spláchla prach u cest. Jsou jich stovky, tisíce, miliony... Lidé, kteří museli přemýšlet, jestli raději stát nebo sedět, když na ně někdo pustil cyklon B ze sprch. A víte, co je nejhorší? Ti lidé ze zažloutlých fotek jsou už dávno pryč, ale svět už vyrábí další příběhy. A my sedíme a koukáme a říkáme si něco o tom, že je to daleko. Zatlačujeme strach a bolest do nenávisti vůči uprchlíkům, přitom netušíme, kdo z nich byl třeba operním pěvcem, zelinářem nebo baletkou. Naštěstí vždy existují lidé, kteří vás svezou stopem do Kojetína. Faráři, kteří vám pověsí tašku s jídlem na kliku a manželé jako Franta, kteří věří ve shledání. Dnes bez úryvku.

PACHMAN, Richard a František PACHMAN. Tylda. Vyd. 1. Praha: Knihovnice.cz, 2014, 291 s. ISBN 978-80-87362-20-4.