Zbývá málo času

• 

Recenze

Vytvořeno 17. 12. 2014 2:00

Autor: Pavla Huřťáková

Všechno na světě je relativní. Dokonce, nebo chcete-li především, i čas. Když vám lékař oznámí, že jste velmi vážně nemocní a že jediné, co vám zbývá, je rok života, zatrnete. Ustrnete. Vyděsíte se. Hlavou se vám začnou honit miliony otázek, z nichž ta nejneodbytnější bude znít: Co se dá za tak krátkou dobu stihnout? 

 

Stejnou otázku si pokládá i Susan Spencer-Wendelová ve své knize Než řeknu sbohem. Příčí se mi označit ji jako hlavní hrdinku příběhu, přestože právě ona si toto oslovení zcela po právu zaslouží. Její příběh totiž není fikcí, ale skutečností. Autobiografický román s retrospektivními prvky vás pohltí a zasáhne do morku kostí.

Když před ní lékař vysloví ta tři konečná písmena ALS, jež jí nenávratně změní život, stává se přesná diagnóza nedůležitou. Do popředí vystoupí otázky. Stovky, tisíce otázek. A stovky a tisíce rozhodnutí. Co vlastně může máma tří dětí v takové situaci dělat? A jak si s nastalou situací poradí manžel, když, jak sami zjistíte, jejich manželství v té době ani zdaleka není ideální? Co po ní zbyde? A tak se Susan rozhodne – jediné, co po ní jejím blízkým zůstane, budou vzpomínky.  Proto začne zasívat jednotlivá semínka, aby jednou mohla vzklíčit. Dceru Marinu vezme na vytoužené nákupy do New Yorku, synovi Aubreymu dopřeje výlet na ostrov Sanibel, přesně dle jeho představ, a benjamínka Wesleyho nechá plavat s delfíny. Nezapomíná ani na manžela, sestru a zbytek rodiny. S láskou nechá připravit fotoalba, protože ona jediná je schopná roztřídit hory fotek a dát jim nějaký řád.

Osobní album pro každé z dětí, zaměřené jen na něj.
A album fotek z mého vlastního života pro kohokoli, koho by zajímaly.
Naše příběhy, které se přeměnily v tuto knihu. Držíte v rukou můj dárek dětem. Mé přání, aby měly matku i poté, co odejdu.
S výrobou alb jsem začala na podzim, krátce po Wesleyho narozeninovém výletu do zoo. První úkol? Projít úplně všechny fotky, které jsme já a John (a přátelé i děti) nafotili.
Slyšeli jste někdy, že na výchovu dětí je zapotřebí celé vesnice? Tak já jsem potřebovala celou vesnici na výrobu tří alb. [1]

Její odvaha a nechuť se vzdát a podlehnout dýchá celou knihou. Vzhledem k tomu, že pracovala dlouhá léta jako novinářka, přesně ví, jak co říct, jak podat a popsat své pocity, aby byly čtenáři srozumitelné. Její příběh vás uchopí, sevře a nepustí. Působivost jejím slovům dodávají i fotografie z rodinného alba.

Přestože jsem se místy za slzy nestyděla, nedokázala jsem přestat číst až do hořkého konce. Vlastně… V knize není řečeno vše, z posledních stránek je jasné, že pomoc spoluautora Breta Wittera již jednoznačně potřebovala, přesto zůstává závěr otevřený. Pokud toužíte po silném příběhu plném odhodlání a touhy žít do posledního dechu, neměla by vám tato kniha chybět.

Susan Spencer-Wendelová svůj boj prohrála, zemřela v červnu letošního roku ve věku čtyřiceti sedmi let.

[1] SPENCER-WENDEL, Susan a Bret WITTER. Než řeknu sbohem: rok života s nevyléčitelnou nemocí. Vyd. 1. Praha: Ikar, 2014, 318 s. ISBN 978-80-249-2319-2. Str. 212.