100 dní štěstí

• 

Recenze

Vytvořeno 1. 3. 2015 2:00

Autor: Hana Moualla

Co když vám v životě zbude právě sto dní, které jasně směřují k neodvratnému konci? Chtěli byste vědět, kdy vaše existence skončí? Uspořádali byste si dny, hodiny a minuty jinak? Byli byste více šťastní, jen proto, že stále ještě žijete? Nad těmito a dalšími otázkami se zamýšlí italský režisér a scénárista Fausto Brizzi v knize 100 dní štěstí (vydalo v roce 2014 nakladatelství Fortuna Libri). Jaká by byla vaše odpověď?

 

100 dní štěstí je čtivá kniha plná emocí. Čtenář prožívá zmatek otce od rodiny Lucia, který se dozvídá, že za ním přijel „přítel Fritz!“ (takto si pojmenoval rakovinu). Fausto Brizzi není ve svém textu melodramatický, ale tak nějak chlapsky přímý. Lucio podvádí manželku s ženou, která chodí trénovat k nim do sportovního centra, dělá nejapné fórky se svými přáteli a za nic na světě nechce změnit životní styl (do kterého patří chutné jídlo) ani pro svoje uzdravení. Tak to prostě je.

Lucio se zrovna moc nestará o svůj život ani rodinu, když se dozvídá, že má poslední stadium rakoviny jater a že to nejde léčit. Toto zjištění otřese jeho životem. Nejlépe to asi popisuje autor knihy na straně 50-52, kde se opakuje jen věta: Mám na játrech šesticentimetrový nádor... Vlastně Fausto Brizzi dělá takové eskamotérské kousky v celé knize, možná jsou jen méně nápadné, než tento údiv, ale jsou tam...

Na obálce knihy je Koloseum... Trošku mi to připomíná jinou knihu, část jejíhož děje se odehrává v Itálii, ten podtext je: „A na těch troskách se opět vybudovalo nové.“ Takto přistupuje Lucio ke svojí nemoci po zjištění, že mu léčba nepomáhá. Zkouší vybudovat lepší vzpomínky pro svoje děti i ženu. Nemůžu se zbavit dojmu, že mne hlavní hrdina trošku rozčiluje a současně mi ho je líto. Je to prostě chybující člověk, žádná románová postava s černou nebo bílou duší.

To sdělení, že život je krásný, tam není. Nemůže. Život je krásný a hnusný současně. Je to otázka toho, čemu věříme. Zde máme nebe i očistec. Autor to ví a text prošpikovává různými příběhy, které s naším dějem úplně nesouvisí (příběhy vynálezů, data, fakta, politické události). Kniha byla prodána do třiceti zemí a pravděpodobně bude zfilmována. A mne mrzí jen jedno – chvilkami cítím, že by ta italská vášnivá mluva šla přeložit věrněji. Emotivněji.

Autor pracuje s otázkou asistované sebevraždy. Lucio se pro ni po propuknutí velkých bolestí rozhoduje. Je zajímavé, jak na takto minimalistickém prostoru můžeme sami řešit svoje postoje. Člověk, který je pod tlakem a v bolestech, snadno dává přednost přímočarým řešením. Ani teď nemám na tuto věc jednoznačný názor. Myslím, že k tomu potřebuji řadu dalších knih a let. A děkuji autorovi, že napsal knihu, která uměla probudit kromě strachu také pochopení a laskavost. A ještě zdůraznit, že záleží jen na tom, co máme TEĎ. Byly to nejšťastnější dny mého života. [1] Umíme to říct i my?

[1] BRIZZI, Fausto. 100 dní štěstí. 1. vyd. Praha: Fortuna Libri, 2014, 384 s. ISBN 978-80-7321-873-7. Str.376