Humorná přídavná jména

• 

Recenze

Vytvořeno 1. 3. 2015 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Mezi první a poslední stránkou knihy Mortdecaiův záhadný případ s knírem se stane hned několik kromobyčejně divokých událostí, které vlastní průbojností donutí hlavního protagonistu projevit své nepříliš skromné nadání pro elegantní řešení kriminálních případů. Přeci jenom, kdo kdy viděl, aby vpravdě kriminální živel řešil kriminální případ, a to v barvách těch hodných, tedy těch z policejních vyšetřoven. Jistě se něco podobného v nějaké knize odehrálo. Ovšem ne v takovém grádu, jako když vsedl na komoně právě Mortdecai a vyřešil vše snad jen prostou touhou se pořádně a hlavně dobře najíst a snědené spláchnout sakra dobrým pitím. To vše přes výstavní kousek mohutného kníru.

Stala se vražda. No, ono to spíše vypadalo na nehodu, ale nehoda to byla taková zvláštní, jako kdyby o ni někdo intenzivně usiloval a radši si zpřelámal všechny prsty v těle, jen aby mu to vyšlo. Když chtěli vyvolat zainteresovaní páni vyšetřování případu, přišla ostrá nóta z vyšších míst, že se od záměru má urychleně upustit. Nazdar. Bez vysvětlení. Jak se to tak, když hovoří vyšší vrstvy, dělá. Proto byl povolán Mortdecai. Kriminálník s elegancí porcelánového servisu dynastie Ming (nejspíš i s podobnou hodnotou). A začalo vyšetřování. Neoficiální, přesto plné divokých zvratů, zakrvácených pěstí a cynických poznámek.

Až vám příště nějaký idiot řekne, že cesta je důležitější než cíl, vyřiďte mu prosím, že mu ze srdce vzkazuji, aby se šel nechat vyfotografovat coby ilustrace do gynekologické příručky. Cíl je přesladké místo, věřte mi, a to zejména pokud pilot vašeho letadla třikrát zakrouží nad Heathrow, protože nemůže nahmátnout spouštěč podvozku, a pak přistane žabími přískoky a v oblaku dýmu ze škvařící se gumy.[1]

Představte si naondulovaného frajírka. Takového, který bude s chladnou nezúčastněností sledovat, jak krvácíte vedle jídelního stolu. Frajírka, který bude mezi sousty kaviáru a langust pronášet nesmrtelné bonmoty namířené proti vašemu smrtelnému chrapotu. Představte si člověka, který se bude domáhat toho nejlepšího v nápojovém lístku, zatímco vy budete sledovat otvírající se náruč pekla (případně nebes, ale to je méně pravděpodobné). Takový je Mortdecai. Člověk na úrovni, člověk, kterého hned tak něco nevyvede z konceptu, člověk, kterým byste chtěli být, když zatoužíte po zbohatnutí.

Vývozním artiklem knihy je humor. Humor suchý, často černý a nevybíravý. A humor v literatuře to má těžké. Útroby knih jím mohou plnit pouze skuteční mistři, protože ti méně nadaní se v něm ztratí, utopí se v opakování, najedou na koleje, které pak nejsou schopni opustit. Což je maličko případ Kyrila Bonfiglioliho. Zpočátku je jeho humor nový, vtipný, rozesmávající, později se stane opakujícím se, již řečeným a očekávatelným. Autor pro vtip kroutil dějem jako by se nechumelilo. Protahoval situace, aby z nich vyždímal ještě nějakou trefnou poznámku, aby se mohl zasmát Mortdecaiově cynismu a bloudění někdy trochu prázdným dějem.

Kniha Mortdecaiův záhadný případ s knírem pobaví, ale nenadchne. Její děj není skutečný, nedotkne se člověka vnitřně, jen kolem něho proletí, jako nějaká estráda v televizi. Určená pro pobavení, pro to vzácné oddychnutí od starostí a strázní. Jako kdyby byla kniha až bytostně neosobní a cizí. Jako kdyby bavila, protože musí, nikoli proto, že chce. Humor v knize byl břitký, kousavý, často výborně vypointovaný, ale samoúčelný, tedy prázdný. Protože humor není jen od toho, aby pobavil, ale aby do svých útrob ukryl rebelii, protest, výsměch, poukázání na skutečný nešvár, cokoli, co promluví. Přesto jsou v knize (časté) okamžiky, kdy čtenář, chtě nechtě, musí vybuchnout smíchy a pokropit tak autorův hrob sprškou jistě osvěžujících drobků z právě pojídaných krevet a dalších rozličných korýšů a měkýšů a podobné havěti.

[1] BONFIGLIOLI, Kyril. Mortdecaiův záhadný případ s knírem. Vyd. 1. Praha. Paseka, 2015, 256 s. ISBN 978-80-7432-569-4. s. 73.