Pánové, nepište si deník

• 

Recenze

Vytvořeno 25. 3. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

Existuje velmi spolehlivý způsob, jak rozbít vztah – když si jeden z partnerů píše deník a druhý neodolá a přečte si ho. Absolutní upřímnost málokdy ve vztazích funguje, a pokud má někdo ze zúčastněných pocit, že před tím druhým žádné tajemství nechová, pak si to buď namlouvá, nebo žije zcela pustým vnitřním životem. Odhalením nejskrytějších myšlenek svěřených deníku začíná román Pavla Brycze Muž bez ženy není člověk. Zvláštní je, že jde o mužovy zápisky.

 

Martin Samko, hrdina Bryczova románu, prožívá ve svých čtyřiceti letech krizi podobnou těm, jaké zažívá v tomto věku mnoho mužů. Málokterého však čeká taková cesta ke dnu, jako právě jeho. Kromě rozvodu musí čelit i ztrátě zaměstnání a existenčním potížím. Ode dna vede jen jedna cesta – cesta vzhůru. Ale mnoho lidí nemá sílu ani štěstí, aby se po ní vydali.

Muž bez ženy není člověk, píše se v Talmudu. Židé dokázali pro každou životní situaci nalézt nějaké rčení, vyjadřující její podstatu pregnantně, bez chození kolem horké kaše a s nádechem sžíravé ironie. O tom, kolik pravdy v těchto zdánlivě lehkých bonmotech je, může svědčit pouze ten, kdo si nějakou nesnáz prožije na vlastní kůži

Pavel Brycz je vypravěč s výjimečným talentem, jeho slova plynou s lehkostí často zakrývací vážnost témat. Čtenář musí proniknout pod hladký povrch textu, aby si plně uvědomil skutečná dramata prožívaná jeho hrdiny. Anotace o románu hovoří jako o knize humorné, což lze ovšem přijmout jen s určitými rozpaky. V knize Muž bez ženy není člověk se dočítáme o cestě na dno, ponížení i o psychických problémech. Vše ovšem autor vyvažuje záblesky nadšeného optimizmu, nutícího čtenáře občas k úsměvu. Martinovy pokusy vzepřít se osudu zprvu vypadají jako zcela marné, přesto, alespoň na malou chvíli, ovlivňují hrdinovo okolí. Postavou, zdatně sekundující Martinu Samkovi, je psychiatr doktor Wernisch, který, ač sám na vozíčku, dokáže dělat svou práci s plným nasazením a nadšením, popírajícím všechna tvrzení o profesním vyhoření.

Brycz obratně využívá skutečné kauzy, propírané médii. Otře se o metylovou tragédii i nešťastné osudy žen, které se nedokázaly vymanit ze soužití s mužem-tyranem jinak, než jeho vraždou. Jeho román tak svého hrdinu, který řeší skutečné problémy, zasazuje do konkrétního a současného světa. A právě v realitě tkví Bryczova síla.

Román, podobně jako Dantova Božská komedie, se člení do tří částí – Peklo, Očistec a Ráj. Zcela zákonitě zabírá Peklo největší část textu, pokud si prožíváme své vlastní peklo, vždy máme pocit, že jeho trvání je nekonečné. Autor se pevně drží časové osy, pouze na začátku nalezneme malou retrospektivu, rekapitulující rozpad Martinova manželství.

Samotný závěr, posledních několik odstavců, však už působí nadbytečně. Nadšená rozjásanost vypadá téměř terapeuticky, jako kdyby autor sám sebe přesvědčoval, jak krásný může být život, pokud člověk uposlechne nutkání a nepotlačuje je rozumovými argumenty. Zapadá ovšem do celkové koncepce, neboť na konci je již hrdina ve svém soukromém ráji.

Pavel Brycz dokáže vyprávět o vážných a aktuálních tématech s optimizmem. Nedeptá čtenáře, nesnaží se šokovat jej odpudivými a nereálnými obrazy. Muž bez ženy není člověk je sice kniha nenápadná a mediálně trochu zapadla, ale určitě stojí za přečtení a najde si své příznivce zejména mezi těmi čtenáři, kteří se s některou z Bryczových knih již seznámili. A těm, kdo tu příležitost ještě neměli, ji vřele doporučuji.

BRYCZ, Pavel. Muž bez ženy není člověk. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2015, 256 s. ISBN 978-80-204-3267-4.