
Millie sedí v obchodním domě pod věšákem s obřími spoďárami a čeká na maminku. Písař Karl sedí v kavárně a svírá hrnek kafe, které stejně nebude pít, a pozoruje tančící páru. Agatha Pantha uštěpačně pokřikuje z Křesla kritiky ve svém domě na nic netušící kolemjdoucí. Všichni tři mají za sebou ztrátu a v sobě velký smutek, s nímž je třeba se nějak vyrovnat. A najít ten správný způsob, který opravdu k něčemu bude, je zatraceně těžké. Uzavřít se do sebe? Útočit na všechny kolem? Zapálit stovku svíček, proměnit se v akčního hrdinu, podepřít vrávorající nohy stereotypem, sebrat se a vypadnout odsud nebo prostě jen nějak dožít…? Anebo se ujmout holčičky, která ztratila maminku?
Protože Millie zůstala v obchoďáku sama. Čeká jeden den, druhý, třetí… až nakonec nachází nenadálé spojence a prapodivná čtveřice nedobrovolných dobrodruhů, z nichž jeden je plastový panák, se vydává na road trip přes celou Austrálii, aby dostihli klapavé zlaté boty Milliiny maminky. A že to teda je jízda. Vystřídají několik dopravních prostředků, potkají mnoho nových lidí, střetnou se s policií, zapletou se do rvačky…
Brooke Davisová píše o závažných věcech lehkou rukou. Ztráty a nálezy jsou knihou o smrti a žalu, což vyvstává mezi řádky na každé stránce. A přesto je velmi čtivá, plná vtipu a nápaditých slovních obratů a dějových zvratů, je v ní humor, napětí, láska i akce, život a smrt v jednom pevném balení.
Data jsou na hrobech moc důležitá, proto se píšou velkými číslicemi. Zato ta pomlčka mezi nimi je vždycky tak droboučká, že je sotva viditelná. Ale to ona by přece měla být gigantická, výrazná a úchvatná nebo naopak, podle toho, jak člověk žil. To ta pomlčka by měla ukazovat, jaký život tenhle Mrtvý tvor vedl. [1]
Zkoumavý pohled malé holčičky, snažící se pochopit svět, se střídá s perspektivou kritické stařeny a věkovitého snílka, kteří oba mají mnoho ke vzpomínání a přehodnocování. Davisová nám všechny tři odhaluje pěkně po dávkách, mezihru k dějovým pasážím tak tvoří třeba Věci, které ví Millie jistě, či Jeden den Agathy Panthy.
Spektrum témat, jimiž se kniha zaobírá, je široké, ale vše je nazíráno s důrazem na vědomí bezprostřední provázanosti života se smrtí. Knihu uvozuje povídání o Milliině fascinaci Mrtvými tvory – ať už jde o psa Ramba, pavouka rozpláclého novinami nebo kupu tlejícího listí. Millie je zvídavá, pozoruje svět svýma dětskýma očima, přemýšlí, ptá se, odpovědi, které dostává, jsou však vyhýbavé, nejasné, či si navzájem odporují. Smrt a záhady okolo jsou pro ni tajemstvím, které si dospěláci škudlí pro sebe.
Zato Agatha si po smrti manžela plně uvědomuje nastalou prázdnotu svých dnů a teď už jen tak nějak dožívá vlastní život. Může tedy reprezentovat smrt duševní, ustrnutí v bezčasí a rituálech, a tedy právě to, čemu se Písař Karl, snící o osudu filmového hrdiny, chce mermomocí vyhnout. Prostřednictvím jeho postavy otevírá autorka téma lásky, pozorované retrospektivně, a tedy od počátku s žalem za milovanou Evie.
Jste v pořádku, pane? (…) Ano, díky za optání, ujistí ho, ale dál se krčí a vykukuje zpoza auta, dokud policie neprosviští kolem. Jen jsem ztratil rovnováhu. Najednou je nesmírně šťastný, že je starý a nikoho ani nenapadne podezírat ho ze lhaní. Nejspíš je to diskriminace, takhle předpokládat, že jsou senioři stejně naivní jako děti, ale on si rozhodně stěžovat nebude. Připadá mu to jako férová odměna za to, že se mu podařilo zůstat tak dlouho naživu. [2]
Život však není jen o smrti a kniha nese titul Ztráty a nálezy. Otázkou nakonec zůstává, co nebo kdo se nakonec nechá najít a kdo se bude z nálezu radovat. Že však jedním z těch nálezů bude cesta z myšlenek na ztrátu, je jisté.
[1] DAVISOVÁ, Brooke. Ztráty a nálezy. Praha: Mladá Fronta, 2015, 272 s. ISBN: 978-80-204-3681-8. S. 140.
[2] Tamtéž, s. 113–114.