Písničkář v nové době

• 

Recenze

Vytvořeno 31. 5. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Pokud pamatujete dobu před rokem 1989, určitě si vzpomínáte na oblibu písničkářů a folkových zpěváků. Často nešlo o žádné excelentní muzikanty, když i takoví mezi nimi byli, ale poukazovali na věci, které s sebou nesla tehdejší společnost a s nimiž jsme spokojeni nebyli. Michal Šefara napsal knihu Krylova kytara, zachycující krátké období života písničkáře současné doby.

Něco se změnilo. Folkařům jako by najednou někdo vzal vítr z plachet. Něco jim chybí a publikum na ně nereaguje tak jako dřív. Zmizel společný nepřítel stmelující národ v jakési virtuální ilegalitě. Umělec a zpěvák měli dříve společný tajný jazyk náznaků, zdánlivě nesmyslná slova se stávala narážkami, kterým každý rozuměl. Tak jako Šmoulové dokázali nahradit většinu slov variacemi výrazu „šmoulit“, dokázali se folkoví textaři dorozumět se svými posluchači pomocí úplně jiné sady klíčových významů. Společný nepřítel je pryč, alespoň zdánlivě, pryč je i potřeba namáhat mozek a vymýšlet víceznačné texty. Není náhodou, že nejlepší komedie a parodie vznikaly právě v době normalizace.

Šefarův hrdina si však uvědomuje, že současná doba není tak ideální, aby přestalo být potřeba upozorňovat na to, co je špatně. Naráží však na skutečnost, že okolí není ochotné akceptovat kritiku společnosti. Heslo Chléb a hry platí dodnes. Možná namítnete, že se nemáme tak dobře, jak bychom si přáli, dřeme za pár korun, za které si ani nemůžeme koupit dobré potraviny a uspokojit své potřeby, že jsou mezi námi bezdomovci, důchodci živořící na pokraji existenčního minima, mladí nemohou sehnat práci, politici kradou a nezajímají je problémy „obyčejných“ lidí. Plné nákupní vozíky v supermarketech, obsazené hospody a blikající barevné obrazovky v oknech paneláků však mluví o opaku. Okázalý nezájem o jakoukoliv možnost zlepšit současný stav alespoň o píď říká to samé. Nezájem. Přesně s tím se písničkář Matěj setkává.

Zpočátku se jeví spíš jako pseudohrdina. Mluví a přemýšlí o čestnosti, o umělcích jako svědomí národa, nerozpakuje se však brát sociální dávky a využívat i podpory matčiny. Postupem doby však čtenář zjišťuje, že jeho postoj není tak pevný, vykazuje ale upřímnou snahu. S ní přicházejí pochyby. Právě pochybami, bezmocností a beznadějí začíná být blízký, protože se nám podobá. Klade si otázky, zda vše, co dělá, má nějaký smysl. Naštěstí na své cestě – skutečné i symbolické – nalezne nečekaného rádce, který dokáže alespoň některé jeho obavy rozptýlit. Takového náhodného mentora bychom potřebovali potkat všichni. Možná jsme ho už potkali, ale neposlouchali.

Šefara kombinuje dějovou linku Matějovy cesty se vzpomínkami, střípky ze života otce a matky. Otce Václava představuje jako tvrdohlavého muže, který se za žádnou cenu nechce zaplést s komunisty, i když to pro celou rodinu znamená hodně vážných problémů. Jak to už bývá, právě takoví lidé byli pro roce 1989 znovu postaveni na okraj společnosti. Mít zásady – to se nevyplatí v žádném režimu.

Kniha je proložena texty písní Karla Kryla a není to samoúčelné. Právě Karel Kryl byl příkladem člověka odsunutého na vedlejší kolej, protože dokázal odhadnout a pojmenovat směr, kterým naše země míří s polistopadovou garniturou politiků. V době všeobecné euforie to dokázal málokdo, později už většina lidí uvízla v kolotoči budování kariéry, vyrovnávání životní úrovně se sousedy, zabezpečení potomků a únavy z toho všeho.

Útlá kniha Michala Šefary je působivou sondou pod povrch současné společnosti, a přesto, že nám ji zprostředkovává člověk, který ji zrovna ekonomicky nepodporuje, musí s ním čtenář ve většině bodů souhlasit. Největším problémem však není státní dluh, nezaměstnanost, rozkrádání, arogance moci nebo čím vším to vlastně trpíme, ale pasivita. V tom je nutno hledat hlavní poselství knihy Krylova kytara.

ŠEFARA, Michal. 2015. Krylova kytara. 1. Praha: Beletris, 144 s. ISBN 978-80-7520-001-3.