Eva Menasse – Kvazikrystaly

• 

Recenze

Vytvořeno 20. 6. 2015 3:00

Autor: Iveta Lužná

Zobrazeno: 2404

Nakolik můžeme poznat jiného člověka? Nakolik můžeme poznat sami sebe? A jací vůbec jsme – je člověk tím, kým si myslí, že je, nebo tím, za koho ho mají ostatní? Eva Menasse zvolila pro svou nejnovější knihu netradiční, mnohovrstvé vyprávění. Pojítkem jednotlivých kapitol je Roxana Molinová, žena, jejíž život sledujeme od dětství až do pozdního stáří. Nejde však o celistvé vyprávění. Její příběh se rozpadá na epizodky, drobné portréty, zrcadlící se v očích jejích přátel, známých i kolemjdoucích. Jako když pozorujete svůj odraz ve více zrcadlech. 

Sami si pak můžete rozhodnout, zda knihu vnímat jako příběh Xany Molinové, nebo příběh o lidech, kteří se s ní potkali. V každé kapitole rozvíjí autorka komplexní lidský život s vlastními strastmi, láskami a záští, s neřešitelnými dilematy i otravnými maličkostmi. Jejími hrdiny jsou muži i ženy, staří i mladí, svobodní, ženatí, nevěrní.

Autorka také využívá příležitost, umožněnou dějinným rozsahem a rozmanitostí postav, a dotýká se všemožných obecných témat, která v tomto i minulém století hýbala rakouskou společností. Ve svém debutovém románu Vienna vytvářela historickou fresku, snažící se obsáhnout všechno a všechny. Zato v Kvazikrystalech slouží historie spíše k dokreslení, autorka se k dobovým tématům vyjadřuje nárazově, přesto však důrazně. Příběhy, věnující se různým aspektům soukromého lidského života, tak díky zasazení do skutečných problémů „velkého“ světa působí věrohodně a zasvěceně.

A pak se celá rodina dívala, jak se jejich bývalá nájemnice brání výtce, že pošpinila vlastní zemi. (…) Říkala šílené, přehnané věci, všechny ty obvyklé levičácké nesmysly, jako že už má dost blaženého rozplývání se nad Mozartovými kuličkami, samolibosti a absence historického povědomí, protože většina Rakušanů se dodnes brání vzpomínkám na zločiny, které se odehrávaly přímo před jejich dveřmi, dokonce přímo před jejich očima, a místo toho se jen křižují a dál vesele krmí své fretky. [1]

Co tedy na čtenáře čeká? Judith a přátelství tří puberťaček, které jsou odvážné a bázlivé a rozhodné a pořád tak trochu děti. Uznávaný historik, potácející se v podivném milostném vztahu. Exkurze do Osvětimi. Pan domácí, který se stará jen o své růže a dobrou pověst svého domu. Sally, která nějak přišla k dítěti a teď se snaží prorazit v Berlíně, a vzápětí zkušenosti doktorky Guttmanové s pacientkami, které se marně snaží otěhotnět. Svědek válečných zločinů. Dívka, která si prochází první láskou a zároveň návratem matky, která rodinu v dětství opustila. To Martin odešel z velké firmy, aby mohl dělat svou vysněnou práci. Kurt stárne a věří, že už určitě brzo umře. Krystyna kriticky pozoruje životní rozhodnutí své kamarádky a odmítá vlastní pochybení. Žurnalistka Shanti rozvířila diskuzi o zločinech páchaných na starých lidech a teď se vyhýbá světu. A nakonec pozorujeme Amose, který si dělá starosti o svoji matku.

Tito lidé nám dávají nahlédnout do svých myslí a životů, v nichž se jako více či méně okrajová postava vždy objeví Xana, nájemnice, milenka, šéfová či dcera. Ve středu knihy se sama stává hlavní postavou, mající jako jediná právo stát se vypravěčkou (ostatní příběhy jsou v er-formě). Postava, která dosud tvořila křoví v životech ostatních, získává slovo, aby se vyjádřila k vlastnímu životu. Poté se opět stává odrazem v jiných příbězích. 

V některých dnech se Martinovi Kummerovi zdálo, jako by on a ten muž, za něhož byla jeho žena Sabina skoro pět let šťastně provdaná, nebyli jedna a tatáž osoba. Martin, kterého Sabina znala, byl současně větší i menší než ten, o němž se skutečný Martin domníval, že jím je. Jako by Sabinin Martin byl silnou svorkou, která skutečného Martina – Martina, jenž neustále křečovitě pobublával jako tmavě oranžová láva v zemském nitru, jak to občas vídali ve filmech – mnohdy bolestivě svírala, aniž by si toho Sabina všimla. [2]

Každá kapitola je uvozena citátem a knihu samotnou přivádí na scénu John Donne. Už jeho citát naznačuje, že Kvazikrystaly nejsou celistvým portrétem hlavní hrdinky, jako spíš dokladem jinakosti a sebestřednosti každého z lidí. Jedná se o pozoruhodný pokus o studii lidské sebereflexe i vnímání těch okolo.

[1] MENASSE, Eva. Kvazikrystaly. Brno: Host, 2015, 376 s. ISBN: 978-80-7491-171-2. S. 120-121
[1] Tamtéž, S. 267.