Recenze: Kolektiv autorů – Chorvatské lidové pohádky a povídky bunjevacké 2

• 

Vytvořeno 23. 11. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

Se svéráznými pohádkami a povídkami Bunjevců jsme se měli možnost setkat už minulý rok. Letos vyšlo pokračování, které čtenářům přináší dalších deset pohádek a deset povídek. Začtěme se tedy do nich znovu a oceňme krásu lidového vyprávění.

Prostřednictvím lidových pohádek k nám promlouvá minulost aprozrazuje, v čem byli naši předkové stejní a v čem rozdílní. A nejde jen o časovou vzdálenost. Na maďarsko-srbské pohraničí dnes sice dojedeme za necelých deset hodin pohodlně autem, ale v době, kdy se lidové pohádky formovaly, byly podobné vzdálenosti pro mnoho lidí nepřekonatelné. Přesto v tom, co nám přinášejí zaznamenané lidové povídačky, cítíme lidskou sounáležitost a blízkost.

Na rozdíl od první sbírky povídek a pohádek nás český vydavatel tentokrát blíže seznamuje s původem textů. Uvádí krátký medailonek Balinta Vujkova, který pohádky sesbíral a díky němuž je dnes můžeme číst, a také jména a bydliště těch, kteří mu je vyprávěli. Můžeme si tak udělat lepší odstavu o tom, ve kterých městech a vesnicích se vyprávěly, ale také proč a jakým způsobem byly nakonec uchovány v písemné formě.

Díky lidem, věnujícím svůj čas aktivitám, které nenesou okamžitý zisk, se dnes můžeme vrátit do doby, kdy zdrojem zábavy nebyly knihy, kino, televize, v poslední době počítače se všudypřítomným internetem, ale vyprávění. Pohádky i dnes provázejí dětstvím, alespoň většinu z nás – v tom naštěstí naše společnost nezdegenerovala. Ale právě porovnáním původních a současných textů poznáme, v čem se změnily, potažmo v čem jsme se změnili my. Prostřednictvím pohádek se od raného dětství pokoušíme do dětí implementovat základní hodnoty značící dobro a zlo, spravedlnost a bezpráví. Proto se v pohádkách, dokonce i v lidových povídkách odráží hranice dělící představu o dobrém a zlém v daném čase a národě, ale i to, co tito lidé považují za štěstí.

Velkým kladem obou sbírek povídek a pohádek je způsob, jakým jsou podány. Autor – sběratel ani překladatel se je nesnaží upravovat, přestože obsahují mnohé nelogičnosti a prohřešky proti literárním zákonitostem. Pokud by tito lidé nedrželi na uzdě své ambice, ztratil by text svou původnost a tím i hodnotu.

Povídky a pohádky dělí pouze tenká hranice. V povídkách se sice nevyskytují nadpřirozené bytosti, přesto si však jejich vypravěči nedělají těžkou hlavu s racionálním jádrem děje. V povídce Chuďasova kobyla běhá kůň stažený z kůže, kterou mu chuďas znovu obléká, aby nebudil svou nahotou pohoršení, v povídce Král největší blázen zase nejmladší syn získá královskou dceru jen tím, že se s králem trká.

Vypravěči pohádek často glorifikují fyzickou sílu, hrdinové bojují s drakem, i když jeho postava je často antropomorfní, například dokáže jezdit na koni. Čas plyne nerovnoměrně, na podivných místech trvá rok pouhý den, odporné čarodějnice se snaží hrdinovi uškodit, krásné dívky naopak pomoct. Tyto aspekty jsou v něčem podobné našim pohádkám, v něčem jsou odlišné. Zejména fyzická síla je v těch našich méně preferovaná a nahrazovaná chytrostí či mazaností.

Pokračování chorvatských povídek a pohádek potěší čtenáře stejně jako první díl, texty, které jsou v něm obsažené, netvoří žádný přívěšek – zbytek toho, co se už do původní knihy nevešlo –, jsou to plnohodnotné a velmi zajímavé texty. Asi těžko je budeme číst dětem, současným představám o výchově dětí odpovídá spíše něco méně zemitého, naše civilizace je posedlá sterilitou a civilizovaným jemnocitem. Ale dospělý člověk si tuto svéráznou četbu může užít.

Chorvatské lidové pohádky a povídky bunjevacké 2. Praha: Runa, 2015, 215 s. ISBN 978-80-87792-13-1.