Recenze: David Williams – Příšerná teta

• 

Vytvořeno 14. 1. 2016 2:00

Autor: Štěpán Ledvinka

Stará lidová moudrost říká, že příbuzné si nevybíráme, a protože statistika je neúprosná, tak je dost pravděpodobné, že ve své rodině najdeme pár exotů, podivínů, bláznů, mrzoutů a morousů, nebo dokonce i příšerných stvoření.

David Walliams má (vlastně nejspíš měl) příšernou tetu, která mu způsobila hroznou fóbii a vážný psychický problém;  alespoň takový byl můj první dojem, když jsem se začetl do jeho nové knihy [1].

Příšerná teta je další z knih Davida Walliamse určená starším dětem. Menším dětem a slabším povahám bych ji raději nedoporučoval, neboť v její první polovině je brutálně zavražděna většina postav, které se v úvodu objeví. A druhá polovina je o snaze nelidsky sprovodit ze světa zbylé tři postavy, včetně hlavní hrdinky. Tak tyto dvě věty asi nejlépe vystihují celou knihu, ale podívejme se na ni trochu detailněji.

Knihy Davida Walliamse se podle mého soudu vyznačují originálním příběhem, jejich humor je neotřelý, neprvoplánový a především velmi svérázný a hlavně černý, dalo by se snad říci přímo britský (což u britského spisovatele příliš nepřekvapuje). Autor nepřináší jen humor a zábavu, ale i něco navíc, jako v Babičce drsňačce, o audioknize viz [2].

Obecně knihy D. W., a o Příšerné tetě to platí snad dvojnásob, mě zaujaly tím, že síla a hloubka příběhu se na první pohled neprojeví hned, není čtenáři přinesena na stříbrném podnose a vyzývavě – na a tu máš–, ale čtenář musí do příběhu proniknout, ztotožnit se s ním a prožít ho. Zatímco u Babičky drsňačky hlavní hrdina průběžně zjišťuje, že klišé a předsudky o starých lidech jsou klapkami na očích a brání poznávat lidi skutečně takové, jakými jsou; v případě Příšerné tety se pod povrchem morbidního popisu line tenounká nit víry a zbožného přání, že dobro by mělo vždy zvítězit. A v neposlední řadě že lepší je dělat lidi šťastnými než nešťastnými, protože to nás naplňuje víc než zášť a sobectví. Příběh Příšerné tety mne oslovil tím, že není prokouknutelný a nejspíš neodhadnete, jak se bude dál vyvíjet, čímž autor čtenáře udržuje v příjemném napětí, očekávání a dychtění po dalším čtení.

Knížka mne ovšem nezaujala jen svým obsahem, ale i svou formou, za kterou je vidět kus pěkné práce redakce nakladatelství. Ilustrace a použití různých velikostí písma tvoří nedílnou součást textu a výrazně přispívá k jeho atraktivitě a čtivosti. Knihu, byť má 400 stran, přelouskáte během pár dnů.

Závěrem lze říci, že příběh je napínavý, svým zvláštním a řekněme walliamovským způsobem vtipný, srozumitelný, nepostrádající hloubku a nevtíravé poselství.

A poslední poznámka: od teď se budu na každou tetu, tetku, tetičku, teťulinku, tětku a tetinku dívat s krajní obezřetností a podezíravostí.

Jo, a poslední, teď už opravdu poslední poznámka: od teď nesnáším bavorské sněžné sovy …

O autorovi viz např. [2].

[1] WALLIAMS, David. Příšerná teta. Vydání první. Praha: Argo, 2015, 403 stran. Ahoj! (Argo). ISBN 978-80-257-1562-8.
[2] LEDVINKA, Štěpán. Babička drsňačka aneb je v každé rodině: recenze. VaseLiteratura.cz: Literatura pro všechny [online]. [cit. 2015-12-06].