Recenze: Martin Goffa – Živý mrtvý a další policejní povídky

• 

Vytvořeno 22. 1. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Položme si otázku, co čtenáře přitahuje na literatuře kriminálního žánru. Pravděpodobně to bude napětí. To však princip fungování detektivky nevystihuje zcela přesně, protože automaticky evokuje otázku – co je zdrojem napětí? Pátrání? Záhada? Ohrožení? Brutalita? Pravděpodobně od každého něco. Hlavní proud kriminálních románů používá právě tyto atributy. Jeden jsem však nejmenoval, možná proto, že stojí v pozadí a nevyskytuje se tak často. Realita.

Asi málokdo z čtenářů uvěří, že skutečné pátrání probíhá jako v povídkách se Sherlockem Holmesem nebo že někde v Norsku pobíhá Harry Hole. Jde o krásné pohádky, které se dobře čtou a člověk si u nich výborně odpočine. Lze namítnout, že čtenář víc ocení dobře vyfabulovaný příběh než realitu, ale mnoho indicií svědčí o pravém opaku. Kdysi se lidé rádi začetli do příběhů rekonstruujících skutečné kriminální případy či alespoň do rubriky Černá kronika v novinách. Pomineme-li, že dnes jsou noviny a internetová zpravodajství jedna černá kronika sdílející prostor s klepy o celebritách, zájem lidí trvá. 

Málokdo ze současných spisovatelů dokáže skutečné případy zpracovat tak, že vznikne plnohodnotná detektivka, jako autor používající pseudonym Martin Goffa. Tento autor se na literární scéně objevil teprve nedávno, jeho prvotina Muž s unavenýma očima vyšla v roce 2013. Volba jejího hrdiny, bývalého policisty a nyní soukromého detektiva Mika Syrového, slibovala, že se čtenář dočká zdařilé série s postavou trochu podobnou soukromým očkům americké drsné školy. Další díly s Miko Syrovým, které byly proloženy knihami s jinými hrdiny, však předčily očekávání – nejde o školu drsnou, ale hluboce lidskou. 

Nejnovější kniha Živý mrtvý a další policejní povídky se odklonila od románu směrem ke kratším útvarům. Jednotlivé povídky propojil jednoduše – Miko Syrový leží v nemocnici a vzpomíná na případy, s nimiž se ve své praxi setkal. Protože jde o jeho vlastní zážitky, jeho vztah k nim je velmi osobní. A právě autorův vztah k lidem, o nichž píše, dává jeho povídkám emotivní a do jisté míry i etický náboj. Miko i autor jsou policisté, třebaže Martin Goffa už jen bývalý, dalo by se tedy říct, že zločinci jsou jejich nepřátelé, které se snaží odhalit, usvědčit a předat soudu. Je snadné dívat se na lidskou špatnost s čapkovskou humanistickou shovívavostí, pokud se s ní nedostáváme příliš často do styku, těžší je mít pro ni pochopení, pokud s ní musíte bojovat. Nejde ale o to, že by Miko či autor zločiny omlouval, ale nepřehlíží aspekty, které k nim mohly vést. Po Martina Goffu zůstávají lidé na scestí pořád lidmi. 

Povídka Straightflush začíná zabitím mladého muže. Nakonec však jde o příběh věčného smolaře a packala, který navíc propadl nekontrolované hráčské vášni. Dalšího lůzra autor představuje ve Vánočním náckovi. Nezletilý chlapec, který maskuje svou nejistotu hrou na tvrďáka, snaží se napodobit svého strejdu, ale nejraději by se v televizi díval na pohádku. 

V povídce Julo nehraje hlavní roli zločinec, ale policajt, který jako kdyby z oka vypadl majoru Haluškovi z Černých baronů. Nesnažím se naznačit, že by se Martin Goffa inspiroval Švandrlíkem, podobné typy lidí je možné občas potkat a myslím, že předobrazem Jula byl opravdu reálný člověk. 

Zelená je tráva potvrzuje známé pravidlo, že oběť v tom nemusí být vždy tak nevinně, jak to vypadá. Podobné vyznění má i následující Zuzanka. Titulní povídka Živý mrtvý se pouze lehce dotýká informací, které jsou i většině policistů zapovězené. Připomíná, že existují tajemství, ale nejde o žádné konspirační teorie. 

Vertu má podobnou zápletku jako Čapkův Ztracený dopis, ale opět jde o zcela reálnou situaci, v níž hlavní roli hraje lobbista a jeho drahý ztracený mobil s ještě dražšími informacemi. Postavy povídky Greg musejí pro změnu řešit eticky velmi choulostivé situace. Autor text umístil jako poslední – před epilog. Je v ní značný citový náboj a autor musel postupovat velmi obezřetně, aby nesklouzl do dojemného slzavého údolí. 

Martin Goffa svou novou knihou Živý mrtvý potvrdil svou schopnost využít příběhy, s nimiž se ve své praxi setkal, a zpracovat je poutavým a citlivým způsobem. Jeho knihy patří k tomu lepšímu, co nám současná literatura detektivního žánru nabízí, přestože – a možná právě proto – neobsahují složitě vyfabulované děje a zápletky. Realita vítězí. 

GOFFA, Martin. Živý mrtvý a další policejní povídky. 1. Praha: Mladá fronta, 2015, 160 s. ISBN 978-80-204-3812-6.