
Kniha Abych přežila je mimořádně vydařeným strhujícím vyprávěním o útěku ze Severní Koreje. Nejde o historii, ale příběh z doby kolem roku 2005. Často však máte pocit, že jste se ocitli ve zlém snu nebo ve středověku. Jen nadhled, kterého byla autorka schopna, neuvěřitelná dávka štěstí při jejím vlastním útěku a přirozená emoční i sociální inteligence jí umožnily napsat tuto neskutečnou knihu!
Dech beroucí svědectví je nejen vzácnou zprávou o tom, jak to v Severní Koreji opravdu vypadá, ale i psychologickou studií toho, jak lze podmanit a zmrzačit duše obyvatelstva.
…nedokázala jsem si představit, že bych sama mohla žít jako postavy z oněch filmů. Nedokázala jsem se dívat na lidi na obrazovce a myslet si, že by mohli být skuteční, nebo si dovolit závidět jim jejich životy. Propaganda, kterou nás krmili, nám vytvořila protilátky proti tomu, abychom si z filmů chtěli brát poučení do vlastního života. Taky mě zbavila citlivosti k lidskému utrpení, které jsem viděla všude kolem sebe, jak si hladomor vybíral svou krutou daň. [1]
V hlavách Severokorejců se neustále paralelně odvíjí dva příběhy, jako dva vlaky jedoucí souběžně vedle sebe po kolejích. Jedním z nich je to, v co jste naučeni věřit, druhým to, co vidíte na vlastní oči. Až když jsem uprchla do Jižní Koreje a mohla si přečíst román George Orwella 1984, objevila jsem pro ten zvláštní stav slovo: doublethink. Označuje se tak schopnost udržet v hlavě současně dvě vzájemně si odporující tvrzení – a pokud možno se nezbláznit.
Doublethink, dvojí myšlení, vysvětluje, jak je možné, že ráno můžete vykřikovat hesla zostouzející kapitalismus a odpoledne pročesávat tržiště a hledat pašovanou jihokorejskou kosmetiku. Díky němu můžete věřit, že Severní Korea je socialistický ráj a nejlepší země na světě, v níž žijí nejšťastnější lidé, kteří nemají okolním světu co závidět, a zároveň hltat filmy a televizní pořady a dívat se na to, jak si obyčejní lidé v nepřátelských zemích dopřávají bohatství na takové úrovni, o jaké se vám ani nesnilo… Proto můžete ve škole skandovat heslo: Děti jsou králové, a pak se cestou domů kolem sirotčince dívat na děti s nafouklými bříšky, jak na vás zírají hladovýma očima.[1]
Yeonmi Parková ukázala obrovský talent. Je důkazem, že i dlouhodobě týraný a v podstatě fyzicky i emočně zanedbávaný člověk neztrácí touhu po svobodě, po tom rozvinout vlastnosti jemu vlastní. Yeonmi musela ujít těžkou cestu nejen kvůli svému dětství, kdy trpěla hlady a poznala, jak chutnají vážky a kořínky rostlin, musela projít těžkou cestu úprku z Koreje, při které se staly se svou matkou oběťmi převaděčů. Byl to často jen přechod z jednoho pekla do druhého. Víc a víc jsem získávala pocit, že jí v životě přálo štěstí, že osud chtěl, aby přežila.
Chuť svobody? Víte, že tíží?
A ani na svobodě neměla nic lehkého. Zpovídá se z pocitů, kdy často byla zmatená a unavená z toho, že najednou musí a může myslet sama za sebe. Sama se živit, sama rozhodovat o všem. Nebylo mi líp v Hjesanu, kde jsem se narodila, kde všechno bylo přesně pevně naplánováno a z kolejí se nedalo sjet? I to jsou možná důsledky posttraumatických syndromů, kterými tito lidé po útěku ze socialistického pekla trpí. Ať napíše cokoliv, pochopíte ji.
Možná my tady, ve zdánlivé svobodě, žijeme bezstarostné životy (oproti severním Korejcům určitě), ale naše malé osobní příběhy, radosti i tragédie, působí tak, že chtě nechtě zcela přesně víte, o čem autorka mluví, když stojí v úžasu nad filmem Titanik, když poznává význam slova „láska“… že to není jen láska k Vůdci, ale že i lidé se mohou mít rádi navzájem. A nikdo je za to nepopraví. Že se může učit jiný jazyk, že může cestovat, že si může koupit džíny. Že si může koupit pytlík brambůrků tak velký, jako ona sama.
Není to těžké, takový v Americe sehnat. Severokorejci jsou menší a subtilnější než Jihokorejci, a to díky přestálým hladomorům a nedostatečné výživě. Je toho mnoho, co vám v této strhující vyprávěné knize vezme dech.
Probuzení ze zlého snu
Vyhraďte si na ní víc času – opravdu se od ní nejde jen tak odpoutat. Autentické fotografie potom jen doladí ten neskutečný pocit „reality“, který ve vás zůstane… Je to jako když se probudíte ze zlého snu. Toto je jedna z knih, která zanechá hlubokou vrytou stopu, na kterou si vzpomenete nejen tehdy, když uslyšíte o Koreji.
O autorce:
Yeonmi Parková (v české transkripci také Pak Jon-mi) se narodila v roce 1993 v Hjesanu v Severní Koreji a nyní žije v Soulu v Jižní Koreji. V současnosti cestuje po světě jako lidskoprávní aktivistka a podává svědectví o svém životě a zážitcích.
PARKOVÁ, Yeonmi. Abych přežila, vyd. 1., Praha: Argo, 2015, 306 s., ISBN 978-80-257-1604-5, str. 66