Recenze: Tommy Wallach – Všichni jsme hleděli vzhůru

• 

Vytvořeno 23. 3. 2016 2:00

Autor: Marie Svobodová

Všichni jsme hleděli vzhůru. Proč? Protože před několika týdny se na obloze objevilo malé modré světýlko. Rozverně na nás ve dne v noci pomrkávalo stále na stejném místě. A my jsme věděli, že se přibližuje. A že máme šanci zhruba 2:1, že za několik týdnů zničí nás, náš dům, naši rodinu a kamarády… prostě úplně všechno.

Všichni jsme hleděli vzhůru od amerického hudebníka a spisovatele Tommyho Wallacha vypráví příběh z pohledu čtyř různých lidí. Ještě před několika dny byli v posledním ročníku na střední škole a celý život měli před sebou. Náhle je ale dost dobře možné, že je čekají jen pouhé dva měsíce. Dříve se příliš neznali a viděli se navzájem pokrytí nálepkami, které jim dali ostatní – sportovec, slušňačka, flákač, coura…

Jakmile se ale jejich budoucnost zúží na pouhých několik týdnů, pocítí potřebu se svých nálepek zbavit a najít někoho, kdo by je měl rád takové, jací doopravdy jsou. A jak se asteroid přibližuje, i oni jsou si stále bližší. Poslední večer potom sledují zvětšující se modré světlo s vědomím, že jejich poslední dny na Zemi stály za to a že pokud opravdu přijde konec, nikdo z nich nezemře sám.

Dneska je pomíjivý úplně všechno. Ardor vidím jako neobvyklý obrovský světlo, který na nás svítí a inspiruje každýho člověka i každou věc na planetě. (str. 135)

Kniha má schopnost čtenáře upoutat ze dvou – dalo by se říct až protichůdných – důvodů. Protože mluví o něčem, co nikdo z nás nikdy nepoznal, a zároveň popisuje věci, které většina z nás zná až důvěrně dobře.

Nikdo z nás se nikdy neocitl v situaci, kdy se díval na nebe a věděl, že na 66,6% to malé modré zlověstné světýlko zničí svět, který jsme teprve začali poznávat, a všechno, na čem nám kdy záleželo. Celá Země bude za dva měsíce pryč. Anebo také ne. Stejně tak naše činy možná budou a možná také nebudou mít následky. S ničím takovým jsme se nikdy potýkat nemuseli – a tak nás možná tato kniha úplně poprvé přivede na myšlenku, co bychom ve stejné situaci dělali my. Jak by takový asteroid změnil náš život?

V úplně tu samou chvíli však čteme také o situacích, které jsou většině z nás až důvěrně známé – už proto, že jsme všichni jednou dospívali a prožívali všechno, co k tomu patří.

Nejlepší knihy nevyprávějí o tom, o čem jste nikdy dřív nepřemýšlel. Vyprávějí o tom, o čem přemýšlíte neustále, akorát vás nikdy nenapadlo, že o tom přemýšlí i někdo jiný. Když je čtete, najednou si na světě připadáte o něco míň sám. (str. 15)

Jak snadné je získat dojem, že vůbec nic nemá smysl. Zamilovat se do někoho, aniž byste vlastně tušili proč. Jak ničivou sílu má žárlivost. Chvíle, kdy jste se svou přítelkyní a přitom chcete být s někým úplně jiným. A hřejivý pocit, když pak vysněnou osobu konečně sevřete v náručí. Témata, která jsou všechna tak trochu klišé. Zároveň jim ale nemůžeme upřít, že právě ona nutí čtenáře číst dál až do konce. Právě proto, že jsme na místě hlavních hrdinů sami už mnohokrát byli a chceme vidět, jak se s tím poperou.

I když kvalitě překladu většinou nevěnuji příliš pozornosti, v tomto případě pravopisné chyby občas doslova bijí do očí. Pozorný čtenář se tak musí vrátit na začátek věty či odstavce a pátrat, jestli snad něco nepřehlédl. Od čtení ho to s největší pravděpodobností neodradí, přesto to však alespoň mě dokáže nepříjemně vytrhnout z hezkého zasnění.

Knihu jsem přečetla během dvou dní. Bylo opravdu hodně těžké se od ní odtrhnout. A to přesto, že tak úplně ne splnila, a už vůbec nepředčila mé očekávání. Představovala jsem si ji víc jako úvahu o smyslu života a jeho absurdní pomíjivosti a méně jako příběh o zamilovaných teenagerech, jakých jsou v knihkupectvích hromady. Přesto nemohu říct, že by mě zklamala. Poskytla mi únik od reality, který všichni čas od času tolik potřebujeme, a snad i naději, že když se mají lidé skutečně rádi, všechno se nakonec vyřeší.

Anita vzhlédla k Ardoru. „Odtud vypadá tak drobounce.“
„Vsadím se, že to samý si myslí o nás,“ prohodil Andy.
„Všechno vypadá maličký, když se na to díváš z tý správný perspektivy,“ pronesla Eliza. (str. 325)