Recenze: Štěpán Kučera – Jidáš byl Ufon... a jiné příběhy

• 

Vytvořeno 16. 4. 2016 3:00

Autor: Jiří Lojín

O dobrodružných románech se často mluví s despektem. Kritici nacházejí spoustu argumentů, proč nestojí za přečtení, a samozřejmě mají pravdu. Mnozí čtenáři v nich však dokážou nalézt určité kouzlo.

Aby si člověk zamiloval pokleslé dobrodružné romány, musí mít velký nadhled a smysl pro humor. V konečném důsledku lze fenomén brakové literatury povýšit na vědeckou disciplínu. Nebo inspirační zdroj. Štěpán Kučera se inspirovat nechal a napsal knihu Jidáš byl Ufon. Šestice rozsáhlejších povídek vychází z knih, o jejichž literární kvalitě lze vést spory, či z témat, které se v podobných knihách často využívají.

Titulní povídku autor napsal ve stylu Dana Browna a její hrdinou není nikdo jiný než Robert Langdon. Autor využil všech typických rysů Brownových románů a mírně je zdůraznil tak, aby se nedostal za hranici jemného humoru k hrubému prodávání. Stejně jako v originále je Langdon mužný, statečný, neomylný a neodolatelně přitažlivý. Pointa svým způsobem kopíruje za vlasy přitažené pointy Brownových knih. Samozřejmě, i s ohledem na délku textu, sleduje Štěpán Kučera spíše vnější atributy zápletek originálu, než aby se nořil do filozofických a historických hloubek, kam obvykle Dan Brown záměrně zavítá, aby potěšil čtenáře zdáním odborné, ale lehce pochopitelné literatury.

Další povídka má nádech romaneta, snad identifikovatelného, i kdyby to autor nezdůraznil v podtitulu. Textem prochází záhada, hledání blíže neurčitého pokladu, láska a vášeň. Celý děj se odehrává v českém prostředí, jak je pro tuto specifickou Arbesovu formu typické.

V následující povídce V království Urubů se autor vydává do vděčného prostoru krejcarových detektivek. V nich geniální detektiv – většinou amatér – řeší komplikované případy, velmi často hraničící s nadpřirozenými jevy. Jsou vlastně vzdálenou ozvěnou gotických románů. V povídce pátrá detektiv Tamapu na ostrůvku Hedeby po zmizelé dívce. Volbou slovních spojení, nevyhýbajících se novým tvarům a občasných nonsensů, připomíná texty Borise Viana. Povídka má dvě roviny - reálnou a fantaskní. K závěru se k sobě přibližují v dojemném finále.

Marie Laveau Superstar mapuje život této známé královny woo-doo na pozadí změn, které přinesla válka severu proti jihu a zrušení otroctví. Sám autor varuje důvěřivé čtenáře před snahou brát jeho text příliš vážně. Podotýká, že žen, vystupujících pod tímto jménem jako obchodní značkou vydělávající nemalé peníze, bylo mnoho.

Vězeň damašský přináší neznámé dobrodružství Karla Maye, vtipně podané jako nejasnou směsici fantazie a skutečnosti. Karel May, jak známo, nikdy v místech děje svých knih nebyl, Štěpán Kučera však vychází z předpokladu, že jeho představy byly velmi barvité až reálné.

Poslední povídka se opět vrací do Čech, přestože se částečně odehrává i v Austrálii. Ďáblův doktor a mrtvý wallaby zpracovává faustovské téma, či všeobecně magickou evokaci. Záhady však mohou mít přirozená vysvětlení a autor v závěru takové nabízí, i když si čtenář může vybrat, čemu věřit a o čem snít.

Povídky Štěpána Kučery nejsou jednoduchou parodií. Bylo by snadné produkovat humor na úkor dobrodružných příběhů pochybné kvality. Takový přístup je sice možný, ale autor se záměrně vyhýbá prvoplánové demonstraci a broušení vlastního ostrovtipu na cizí úkor. Kučerův humor je jemný a je vidět, že je fandou béčkových knih a dokáže v nich najít poetické jádro, stejně jako se nedávno zesnulý Umberto Eco rád věnoval komiksům.