Recenze: Erik Axl Sund – Černá melancholie. Skleněná těla

• 

Vytvořeno 17. 4. 2016 3:00

Autor: Lukáš Loužecký

Jen co dopsali jednu brutální sérii, ihned přichází autorská dvojice vystupující pod pseudonymem Erik Axl Sund s další. Tentokrát má název Černá melancholie a její první díl Skleněná těla právě vychází.

Jerker Eriksson a Hakan Axlander Sundquist se rozhodli věnovat své spisovatelské umění trochu bizarnějšímu literárnímu umění. Jejich trilogie Slabost Victorie Bergmanové se nesla ve značně depresivním a násilném duchu. Není divu, že první díl Vraní dívka měl na svém obalu výhružný nápis „Jen pro silné povahy“. Přestože charakterem svých děl jistě potěšili nejednoho čtenáře, našlo se v jejich knihách i několik negativ. V některých okamžicích působili mírně chaoticky a nesrozumitelně, kvůli zamotanému obsahu přicházeli o lehkost při čtení. V tom se Skleněná těla posunula výrazně dál. I z hodnocení čtenářů je jasné, že samotná čtivost se posunula minimálně o jednu úroveň výš.

Tentokrát se autoři rozhodli věnovat sebevraždám, sebepoškozování a hudbě. Hlavním kladným hrdinou je stockholmský policista Jens Hurtig, kterého můžete znát z předcházejících knih. Jeanette Kihlbergová se totiž odebrala na dovolenou a její zástupce po ní převzal vedoucí funkci. Švédsko zaplavila vlna sebevražd, která se dotýká zejména mladých lidí. U všech obětí byla nalezena audiokazeta s hudbou, kterou před smrtí poslouchali. Za hudbou stojí tajemná osoba s přezdívkou Hunger.

Skleněná těla jsou postavená zejména na velkém množství postav, rychlém střídání kapitol a samozřejmě i na temné atmosféře. Styl psaní výrazně vychází z předchozí tvorby, ale přesto se posouvá trochu jiným směrem. Většina obsahu je daleko srozumitelnější a akčnější. Děj se odehrává zejména v prostředí mladých lidí, což by mohlo čtení přiblížit této věkové kategorii.

Vedle sebevražd je ústředním tématem black metalová scéna a sebepoškozování. V rámci české metalové scény asi není úplně běžné, že by se dlouhovlasé máničky řezaly žiletkami a podobně. Přesto právě toto klima přispívá k celkově depresivní náladě, která je u těchto autorů běžná. Můžete se těšit na zážitky z koncertů, litry umělé krve, již jmenované sebepoškozování a tvrdou, drsnou hudbu. Vzhledem k faktu, že Hakan Axlander Sundquist je aktivní hudebník, dal se podobný vývoj očekávat.

Vedle případu sebevražd se postupně rozvíjí i další, který se postupně prolne s tím prvním. Jedná se o vraždy, které má čtenář možnost sledovat v přímém přenosu očima zabijáka. O koho se jedná, to se dozvíte až téměř na samém konci a samozřejmě budete překvapeni. Velký důraz je kladen i na poměry jednotlivých osob. Těch je poměrně dost, a proto se mohou zdát souvislosti mezi nimi lehce zamotané. Ovšem průměrně inteligentní čtenář by se v nich měl velice brzy orientovat. Dočkáte se přátelských, romantických i nenávistných vztahů. Přestože se nejedná o žádné romance, v textu je patrný důraz na jednotlivé emoce.

Nesmím zapomenout ani na samotný závěr, který mě docela šokoval. Týká se především Jense Hurtiga, kterému se zcela obrátí život. Jeho osud byl pro mě daleko zajímavější, než odhalení samotného vraha.

I přes kontroverzní a nemilosrdná témata se může zdát kniha o chloupek méně brutální a chmurná. Jedná se o maličký ústupek, který má pozitivní vliv na čtivost celého příběhu. Pro mě je to rozhodně krok vpřed, který by mohli ocenit i další čtenáři.  Rovněž psychologická stránka je trochu upozaděná, tím se kniha daleko víc přibližuje klasickým severním detektivkám.