Recenze: Iva Pekárková – Postřehy z Londonistánu

• 

Vytvořeno 19. 4. 2016 3:00

Autor: Jiří Lojín

Uvedl jsem článek nadpisem, který evokuje sci-fi román, k autorce Ivě Pekárkové se však příliš nehodí. Přesto jsem k tomu měl dobrý důvod a většina čtenářů rychle pochopí proč. Postřehy z Londonistánu – tak výstižně autorka svou sbírku textů nazvala – nenechávají čtenáře na pochybách o svém obsahu již od prvních stránek.

Zatímco se Češi s realitou přistěhovalectví potýkají teprve krátkou dobu a nutno podotknout, že zatím většinou teoreticky v diskuzích u piva a na internetu, Anglie a zejména Londýn má své dlouholeté zkušenosti.

Iva Pekárková dokázala dlouhou dobu žít v podmínkách, které by mnoha lidem nevyhovovaly, a její knihy jsou často inspirovány zážitky z taxikaření a soužití s komunitou přepestrého složení etnického i náboženského.

Jezdit v ulicích nočního Londýna není zřejmě bezpečné ani v solidnějších čtvrtích, než v těch, které měla tu čest poznat. Lidé se v podstatě dělí na několik skupin, jedni se dokážou přizpůsobit prostředí, navazovat přátelské vztahy kdekoliv a téměř s kýmkoliv a s batůžkem a úsměvem procestovat celý svět. Iva Pekárková, přestože nechci spekulovat o tom, zda je typickou baťůžkářkou, dokáže v sobě najít přirozenou odvahu vstupovat i tam, kde zdánlivě není vítána.

Proto mají její články nezaměnitelný punc autentičnosti a nekazí je vyumělkované fabulace. Jak jinak – jde o skutečné postřehy aktuálně zveřejňované na blogu a autorka již ve svých předchozích knihách dokázala svou schopnost nestranného pozorovatele a vtipného vypravěče. Jednotlivé články mají ještě jeden velmi specifický rys. Většinou chybí pointa. Důvod je jednoduchý, příběhy, odposlouchané či od odpozorované v taxíku nebo při tlumočení u soudu, se aktuálně dějí, vyvíjejí se, ale nekončí. Zvědavý čtenář se může cítit neuspokojený, frustrovaný tím, že v nejlepším najednou nastává konec. Navíc skutečnost, že jde o reálný příběh, brání vymýšlet si vlastní konec. Iva Pekárková je však ve svém vyprávění důsledná a nepodléhá pokušení vymýšlet si dramatické konce.

Postřehy vyznívají maximálně nestranně, autorka se úspěšně pokouší držet linii názoru, že v každé skupině či národu se vyskytují dobří i špatní lidé. V kontrastu s touto snahou se ocitá určitá generalizace typické české povahy srovnávaná s typickou anglickou povahou.

Pro českého čtenáře mají Postřehy z Londonistánu několikerý význam. Zejména jde o zasvěcený pohled do míst, kam běžný turista nezabloudí, a mezi komunitu lidí, vyznávající sice jiné náboženství, avšak ne militantní. Pro tyto lidi, kteří se především chtějí uživit, je terorismus stejně nebezpečný, jako pro všechny ostatní. Pokud nastane vhodná konstelace, může se stát, že silná komunita zejména muslimů bude žít i v Praze. Můžeme tedy prostřednictvím postřehů Ivy Pekárkové do útrob budoucího Pragistánu nahlédnout už nyní. Pokud by čtenář chtěl, mohl by v knize spatřovat propagaci rozvoje multikulturní společnosti, zastánci i odpůrci v ní budou hledat významy tohoto charakteru, já je však nevidím a ani vidět nechci.

Ivě Pekárkové život v Londonistánu vyhovoval, ale její postoje nereflektují skutečné názory Angličanů, pouze to, jak se projevují navenek, což při jejich rezervovanosti nemá žádnou výpovědní hodnotu. Přiznám se, že konstatování Ivy Pekárkové, že ji nikdo neokradl, protože byla vždy ve střehu, sice chápu, ale nepovažuji za uspokojivé pro sebe, ani pro svou rodinu. Předcházet konfliktům vyhýbáním se určitým místům, nenavazováním očního kontaktu či pokusy o strategickou psychologii, mi připadá jako neustálé ustupování, s nímž má náš národ z dvacátého století tak smutné zkušenosti.