Recenze: Michal Sýkora – Ještě není konec

• 

Vytvořeno 26. 4. 2016 3:00

Autor: Jiří Lojín

Vysvětlovat, kdo je Velká Sova, připomíná nošení dříví do lesa, v tomto případě přesněji sov do Athén. Díky televizní obrazovce jsme mohli prožívat její vyšetřování už ve dvou úspěšných sériích.

Kniha s názvem Ještě není konec je už třetím příběhem detektivů od Nejsvětější Trojice, v tomto případě to však není úplně přesná charakteristika. Začíná brutální vraždou kojence, která se udála v roce 1987. Tenkrát z ní byla obviněna matka dítěte a sebevražda, kterou ve vazbě spáchala, byla brána jako přiznání viny. Po mnoha letech přichází za nadřízeným majorky Výrové spisovatel a zkouší iniciovat obnovení vyšetřování.

Tentokrát se čtenář nesetká s nikým ze známých postav policejního oddělení, vyjma Vojtěcha Vitouše, který se mihne v několika scénách, vybaven přiměřenou hladinou alkoholu v krvi a papouškem na rameni. Velká Sova zůstala na celý případ sama a kvůli intervencím z vyšších míst pracovala neoficiálně a obětovala i několik dní vlastní dovolené. Ovšem jak známo, exponovaní románoví detektivové dovolenou příliš nevyužívají, takže v případě potřeby, zejména pro nepovolenou práci, jí mají k dispozici vždy dost.

Proti předchozím dvěma detektivním románům, které jsme mohli od Michala Sýkory číst a sledovat je i na televizních obrazovkách, je kniha Ještě není konec poměrně odlišná. Hlavní rozdíl představuje jednoduchost dějové linky a také to, že se v podstatě jedná o dějovou linii jedinou. Zvlášť proti Modrým stínům jde o rozdíl velmi markantní. Autor přerušil slibně započaté sledování osudů kolegů Marie Výrové a čtenář si buď musí počkat na další román, nebo odhadovat z minisérie Pět mrtvých psů, která měla nedávno premiéru v České televizi. Bude zajímavé, jak autor posléze vyřeší spojitost mezi románovou a televizní sérií.

Stejně jako v předchozím románu si autor všímá situace ve společnosti, pronikání bývalých aktivních komunistů do podnikatelské sféry a zejména jejich provázanost s politikou, která umožňuje některým lidem znepříjemňovat život ostatním. Vedle toho klade podobné případy vměšování známé z minulého režimu. Oba mají stejného jmenovatele – osobní kontakty. Není důležité, zda se moc projevuje prostřednictvím politiky nebo peněz.

Autor se plně soustřeďuje na pátrání, Marie Výrové, maximálně oklešťuje všechna dějová rozvětvení a téměř vůbec si nevšímá soukromého života svých postav. Podle rysů, které Michal Sýkora sám naznačil při otázce, jaký je rozdíl mezi kriminálním románem a detektivkou, slušel by knize Ještě není konec spíš přídomek detektivka.

Na prvních stranách knihy nalezne čtenář mapku místa činu a rodokmen rodiny Třebovických, v jejichž středu se hrůzný čin stal. Vzhledem k jednoduchosti příběhu by se mohlo zdát samoúčelné, aby autor ještě víc zpřehledňoval jeho atributy. Spíš se jedná o poctu jiným autorům detektivek, třeba Josefu Škvoreckému a jeho poručíku Borůvkovi.

Stalo se pravidlem, že kriminální romány Michala Sýkory můžeme shlédnout na televizní obrazovce, ostatně jsem se o této skutečnosti už několikrát zmínil. Po přečtení nejnovější knihy si však nejsem jistý, zda by bylo možné jej do filmové podoby úspěšně převést. Komorní děj a přímočarý směr vyšetřování nedává moc prostoru, ale scénáristé a režiséři dokážou překvapit a často jednodušší témata nakonec dopadnou nejlépe. V každém případě Michalu Sýkorovi ze srdce přeji, aby další příběh detektivů od Nejsvětější Trojice opět na televizních obrazovkách zazářil.