Recenze: Ben Aaronovitch – Měsíc nad Soho

• 

Vytvořeno 18. 5. 2016 1:00

Autor: Dagmar Sieberová

Peter Grant, učedník kouzelníka a konstábl anglické policie v jedné osobě, se opět vydává po stopě nadpřirozena. V londýnských ulicích řádí bytost, po které zbudou mužům jen krvácející rozkroky. Navíc jazzmany ohrožuje neznámé stvoření, které je připravuje o jejich životní sílu. Ben Aaronovitch nás se svojí knihou Měsíc nad Soho podruhé zavádí do Londýna, který je prodchnut magií.

 

Peter se nadále učí kouzlit pod dohledem svého mistra Thomase Nightingalea, ale zároveň se věnuje i policejnímu vyšetřování. Mladý konstábl se zabývá vražedkyní mužů, která svým obětem amputuje choulostivé partie. Další aktuální případ tvoří úmrtí hudebníků. Peter se pouští po stopách, seznamuje se s historií anglických kouzelníků okolo druhé světové války a přitažlivou slečnou. Nightingale navíc nemůže svého učně plně podpořit, jelikož se zcela neuzdravil ze svých zranění. Jak vyšetřování pokračují, začnou se oba případy proplétat a náhle se zdá, že kouzelníci v Anglii přece jen nejsou na vymření.

 

Kniha je velice čtivá. Občas se ale může čtenář zaseknout na dlouhých větách. Nedokážu posoudit, zda dlouhá souvětí vznikla při psaní textu, či při překladu. Překladatelství je ale práce nevděčná a nerada bych pana Žáčka kritizovala. Musel se potýkat se slovními spojeními, která ale s bravurou přeložil. Dále jsou některé pasáže velice podrobné. Při vykreslování interiéru bydliště zemřelého mi vytanulo na mysli, zda snad autor není placen za reklamu. Ale i negativní reklama je reklama: Kdyby se tu objevilo něco v plochém balení z IKEA, skončilo by to jako třísky na podpal. (Str. 112)

 

Zmínky se dočkala i slavná sága o Harrym Potterovi (jak tomu bylo i v prvním díle), Aaronovitch představuje vlastní školu čar a kouzel. Ačkoliv se mu (Nightingalovi) líbila představa famfrpálu, většinou hrávali ragby a používání magie na hřišti bylo přísně zakázáno. (Str. 67) 

 

Hlavní postava nestuduje na škole čar a kouzel, ale o to veseleji dovádí s milenkou zemřelého jazzmana. Peter v knize nezpytuje svědomí. Velice zblízka studuje bez výčitek osobu, která figuruje v jeho případu. Svému otci také zprostředkuje jazzovou skupinu, s nadějí na mírné vzkříšení dávno minulé jazzové slávy. Fakt, že by tím mohl svého otce vystavit zhoubnému vlivu tzv. jazzových upírů, neřeší.

 

V prvním díle se Aaronovitch vyhrazuje proti upírům ze ságy Stmívání od S. Meyerové. Učedník si přesto zavádí termín jazzoví upíři pro stvoření, která připravují hudebníky o životní sílu. (Pozor, následuje informace prozrazující děj.) Z těchto upírů se vyklubou tři ženy, nevědomé si svých vlastních činů, zato jsou ale velice atraktivní a sympatické. Sám spisovatel pak tlumí toto zpodobnění upírů prostřednictvím postavy kouzelnického mistra, který zpochybňuje relevantnost jazzu pro existenci oněch bytostí.

 

Jazzové upírky ale nejsou jediná stvoření v této knize, která jsou poznamenána magií. Peter se například dozvídá o existenci kočičích dam a sám poukazuje na japonské představy oněch žen. Naznačeny jsou nechutnosti, kterým tito tvorové mohou být vystaveni. Odhalen je exkluzivní nevěstinec s magií poznamenanými, kde se někteří dočkali krutého konce. 

 

Grant si láme hlavu nad zdrojem magie, nová zjištění ale nepřináší. Jiní autoři původ magie ve svých dílech neřeší, magie prostě je. Aaronovitch se ale pouští na neprobádané území a ono zdůrazňování, že se toho moc neví, působí, jako by netušil, jak magii vysvětlit. Možná se ale dočkáme v závěru této knižní série bombastického odhalení prapůvodu magie.

 

Knížka je čtivá, vtipná a nabízí nový pohled na magický svět. Já jsem ovšem čekala víc. První díl byl prodchnut násilnými úmrtími a děj několikrát vygradoval do takových výšin, že jsem pak už jen očekávala pád do konce, který mi ale autor odepřel. Tento díl přináší málo dramatických zvratů. Mladý konstábl navíc ke konci příběhu zjišťuje skutečnost, kterou si čtenář mohl domyslet už na začátku knihy. Dále jsou v Měsíci nad Soho vyvrácena některá fakta, která spisovatel předložil v Řekách Londýna. Příběh druhé knihy navazuje těsně na první díl. Co bylo v poslední kapitole předchozí knihy zmíněno, se stalo v pokračování hlavní zápletkou. Dá se předpokládat, že stejnou techniku zvolil i v této knize. Poslední stránky nabízí odhalení, které vzbuzuje (i přes zklamání) toužebné očekávání dalšího dílu. Jedna příběhová linie se dočkala svého konce, druhá se naopak ještě ani plně nerozvinula, spíš představila úhlavního nepřítele našich hrdinů a tedy i leitmotiv dalších dílů. Autor si nechává otevřená i jiná dvířka, která umožňují čtenáři hádat, jak se příběh vyvine. Nechme se ale překvapit, jaký osud Aaronovitch svým hrdinům připraví.