
Příběh nás zavede do světa, kde platí krutý zákon. Dítě má zaručené právo na život do svých třinácti let, mezi třináctým a osmnáctým rokem života mohou rodiče dítě poslat na rozpojení. Nechtěné děti se ocitnou ve sběrných táborech, kde jsou jejich těla rozebrána na několik částí a předána těm, kteří je potřebují. Jedinou záchranou je útěk a neustálé schovávání se před společností do věku osmnácti let, poté na ně bude zákon krátký.
Kniha je rozdělena na sedm částí, každá část má svůj úryvek nebo citát, který nám poodhalí, co nás v daném oddíle čeká. Děj je vyprávěn z víceLogo pohledů, takže čtenář odhalí názory, myšlenky a pocity několika hrdinů. Tři postavy se v knize vyskytují častěji a lze je právem považovat za hlavní – Connor, Risa a Lev. V průběhu celého příběhu se vyvíjejí. A rozhodně nejsou takoví, jací byli na začátku, život na útěku je změní.
Osud tuto trojici svede dohromady. I když byly jejich životy diametrálně odlišné, na útěku jsou si rovni. Lev je konzervativní, ukázněný, hodný a čestný chlapec, který byl vychováván v bohaté, velké rodině jako desátek. Od malička věděl, že bude poslán na rozpojení. A zdálo se, že je s tím smířený, protože jeho silně věřící rodina to brala jako samozřejmou oběť a jako něco správného.
Risa naopak žádné rodiče nepoznala, byla vychovávána ve státním domově (Stá-Do). Domovy mají omezenou kapacitu, takže Risa odmala dřela, aby byla vynikající klavíristka, protože ti, kteří byli „jen“ skvělí, byli posláni na rozpojení.
S Connorem se setkáváme hned na začátku knihy. Je to kluk s výbušnou povahou, dá se říct, že je agresivní. Dřív jedná, než myslí. Žil s vědomím, že je v bezpečí a milovaný, ale úplnou náhodou objevil důkaz, že jeho rodiče podepsali příkaz k rozpojení, a tak Connor uteče z domova dříve, než ho přijdou odvézt.
Překladatel Petr Kotrle neváhal a vytvořil pro potřebu knihy nová slova jako tleskači, lokobufet nebo čápnuté dítě – to je dítě, které matka, která se o ně nemůže postarat, nechá někomu u dveří. Nálezce se podle zákona stává opatrovníkem dítěte. Autor si nejspíše vzal inspiraci z pověry, že děti nosí čáp.
Do knihy jsem vkládala opravdu velké naděje a očekávání, a to hned z několika důvodů. Všude jsem o ní slýchala jen samou chválu (nesetkala jsem se s negativní reakcí), kniha patří do edice Světový bestseller, což už samo o sobě leccos naznačuje, a na obálce nechybí pochvalné postřehy. Kdyby kniha neměla tak nabubřelou reklamu, nejspíš bych byla víc než spokojená. Ale jelikož jsem byla ze všech stran obklopena samými pozitivy, čekala jsem doslova zázrak. Dostala jsem čtivý, dystopický thriller, který se věnuje zajímavému tématu jako je právo na život. Přesto jsem nebděla hluboko do noci a nepřemýšlela o ději, ani se mi nezježily chloupky na šíji, jak se píše na obalu knihy. Nebyla jsem vyloženě zklamaná, ale ani vyloženě nadšená, čekala jsem, že na mě tento příběh zapůsobí víc. Asi jsem v knize postrádala víc emocí, také jsem se nemohla pořádně sžít s hrdiny. Autor stále měnil vypravěče knihy a mně nakonec nikdo nepřirostl k srdci.
Autor téměř celý příběh postavil na dialozích, mně ovšem v knize chybělo více zmínek o minulosti, dovysvětlení současného stavu, jak došlo k tomu, že byl vládou schválen zákon o rozpojení. Kam se poděl soucit a zdravý rozum? Shusterman spíše naznačuje, ale nejde do hloubky problému. Možná je to způsobeno tím, že jde o několikadílnou sérii a veškeré otázky budou zodpovězeny postupně. Možná nechtěl odkrýt všechna tajemství najednou. Shusterman v hojném množství používá pomlky, nedokončené věty a v druhé půlce knihy se nezalekl ani velkých písmen, díky kterým upozornil na obsah vět. Ta velká písmena mě překvapila, v žádné jiné knize jsem se s nimi dosud nesetkala, působila na mě provokativně a díky tomu jsem věnovala větší pozornost tomu, co se mi autor snažil sdělit.
Neal Shusterman je americkým autorem mnoha knih pro mládež. V současné době žije v Kalifornii. Píše scénáře k filmovým a televizním programům např. Husí kůže (Goosebumps). V roce 2015 získal National Book Award za literaturu pro děti a mládež.