Recenze: Zuzana Brabcová – Voliéry

• 

Vytvořeno 30. 5. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

V srpnu uplyne rok od úmrtí vynikající české autorky Zuzany Brabcové. Pokud ji označuji za vynikající, nemám na mysli, že by měla na kontě desítky bestsellerů, výčet jejích děl je velmi krátký, ale každé z nich vyvolalo zaslouženou pozornost mezi milovníky kvalitní literatury. Tím bohužel posledním se stala kniha Voliéry.

Je potěšující, že nakladatelé jsou stále schopni vydávat dobré knihy, i když musí vydělávat na těch, které jsou určené spíše pro masovou spotřebu. Po Voliérách asi čtenáři výhradně preferující severskou krimi či lehké romány s erotickým nádechem nesáhnou. Jeho podstatou není unést čtenáře do světa dráždivé fantazie a virtuálního dobrodružství. Naopak, Voliéry pracují s emocemi, útočí na ně a čtenář se musí připravit na to, že jej vyždímají do poslední kapky. Kniha Zuzany Brabcové nepředstavuje sen, z nějž se probudíme do bezpečí příjemně vyhřáté postele, ta v nás zůstane nadlouho. 

Možná si řeknete, k čemu je kniha, která na nás tak zaútočí a bere si energii, které se nám mnohdy nedostává. Správnou odpověď si musí najít každý sám, není univerzální, nicméně její podstatou je rozdíl mezi uměním a konzumní zábavou. Nic proti zábavě, tu potřebujeme také, v žádném případě nechci naznačit, že každý, kdo vezme do ruky severskou detektivku, je barbar.

Hrdinka knihy se potácí životem někde na pomezí inteligentní vzdělané ženy a psychicky labilní bezdomovkyně. V textu jsou všechny tyto formy přítomny pouze latentně, žádná z těchto poloh nedominuje. Osamělost – zůstala jí pouze dcera a sestra, každá si zdánlivě žije svůj vlastní život – vede k podivnému vztahu s bezdomovcem, který sám přitahuje bizarní zážitky. Autorka dokázala vztahy ukázat optikou své hrdinky tak, že má čtenář pocit, že je okolo ní společenské vakuum. Při pozorném vnímání však rozpoznáme, jak ošidný může být subjektivní pohled člověka, v jehož nitru neustále běží myšlenky, jež se nakonec pořád točí jen okolo něj.

Kniha je koncipovaná jako nesoustavný deník, chaotické zápisky, jen občas zhruba datované. Žena nezapisuje pouze aktuální události, ale také úvahy a vzpomínky. Jedna myšlenka evokuje druhou, realita se brzy bortí a přechází do světa fantazie a snů. Mnohdy je těžké přesně identifikovat hranici, za níž se už nachází svět fantazie nebo halucinací.

Zuzana Brabcová zachycuje jazyk, jímž mluví lidé okolo ní, řeč lidí odposlouchanou v tramvajích, huhňání alkoholem prolezlých bezdomovců i spisovné vyjadřování, kterým vnitřně promlouvá sama k sobě.

Velmi zvláštní linkou, procházející textem, je podivný vztah mezi matkou a dcerou. Objektivně není špatný, přesto v něm cítíme jakési napětí, spoustu nedopovězených momentů, vyvěrajících z minulosti, přestože dospělá dcera se snaží překlenout staré mezery, role matky a dcery se obracejí. Pojítkem mezi tímto momentem v knize a realitou je autorčino přání, aby byla kniha doprovázená ilustracemi její dcery.

Dcera je i spojením mezi vybíráním kontejnerů, pojatým jako protest proti plýtvání potravinami zejména supermarkety, a prohrabováním popelnic bezdomovci. Tak jako jiné aspekty života hlavní hrdinky, splývají i jednotlivé důvody, proč se ona do popelnic noří a zpravidla nelze říct, proč to dělá. Kdy nemá peníze a odstřihnou jí elektřinu, a kdy peníze má a může si dovolit popíjet nebo zakoupit bezdomovkyni rukavice.

Voliéry jsou komplikovaným textem, nemilosrdným a místy nepříjemným. Pokud je dobře chápeme. Číst literaturu tohoto typu s ohledem na směr současné většinové kultury je určitou formou masochismu. Ale emoce, které čtenář do knihy investuje, se mu vrátí i s úroky.