Recenze: Alena Ladová – Můj táta Josef Lada

• 

Vytvořeno 13. 6. 2016 1:00

Autor: Pavla Huřťáková

Jeho obrázky dýchají životem. Krásnou idylou dávno zapomenutého dětství. A každý je zná. Ladovy obrázky jsou součástí našeho kulturního dědictví. Ostatně, kocour Mikeš a jeho Hrusice jsou pohádkovým domovem každého dítěte. Ale jaký byl Josef Lada? Jak na něj vzpomínají jeho nejbližší? To vám v novince Knižního klubu Můj táta Josef Lada řekne osoba nejpovolanější – jeho dcera, Alena Ladová.

 

 

Alena Ladová, starší z dcer a pokračovatelka rodinné tradice, s láskou, úsměvem a s trochou bolesti vzpomíná na svého tátu v poměrně útlé knížečce. Těžko na pouhých 168 stránkách vyjádřit, co vše pro ni znamenal, ale láska a úcta se jako červená nit vinou každou řádkou. Představuje svého otce z několika úhlů pohledu, podle nichž je členěna i kniha. Včetně Předmluvy má sedm kapitol, z nichž každá představuje typické prostředí, v němž se velký český malíř pohyboval, např. jeho rodné Hrusice či Prahu. 

 

Nezastupitelnou část jeho života tvořili a tvoří přátelé a známí. Těm je věnována celá kapitola, kdy jsou citovány i nejrůznější jejich vzpomínky, úryvky jejich děl, přáníček k narozeninám apod. Nejsilněji však na mě zapůsobila část Malíř a spisovatel, především však člověk. Málokdo z nás asi tuší, že Josef Lada viděl pouze na jedno oko, že byl vyučeným malířem pokojů a že dcery měl vlastně dvě. Mladší, Evička, zahynula v roce 1945 po bombardování Prahy. Stesk a smutek mu zůstaly vryty v srdci po celý zbytek života, ale nikdy nezahořkl.

 

Smrt naší Evičky zapůsobila na nás na všechny tak mocně, že jsme si právě o Štědrém dnu uvědomovali její nepřítomnost nejvíce a nechtěli jsme tísnivý dojem přenášet na své přátele.

Štědrovečerní kuba přetrval sice Eviččinu a později i maminčinu smrt, ale své poslání skončil v Ladově rodině smrtí tátovou. Jak bych mohla nyní jíst kubu, toho kubu, který byl pojítkem štědrovečerních zvyků tátova dětství. Str. 132 

 

Kniha je koncipována jako vzpomínka a hold Josefu Ladovi, není tedy postavena striktně chronologicky, je v ní spousta drobných odboček, které však dobře dokreslují celkový obraz. Přesto je na chronologickém oblouku založena, začíná Ladovým narozením a končí jeho smrtí. Alena Ladová vykresluje svého otce s neuvěřitelnou lehkostí, píše krásnou čistou češtinou, kterou umí dokonale používat. Biografie je doplněna kresbami a fotografiemi z rodinného alba, které dotvářejí celkovou pohodovou atmosféru. 

 

Pokud byste si rádi přečetli o velkém českém umělci něco bližšího, mohu ji jen vřele doporučit. V době oslavných memoárů, které zemřelou osobnost prakticky zbožšťují, je láskyplný pohled na tatínka světlou výjimkou, která rozhodně stojí za povšimnutí.

 

Co říci závěrem? Raději nechám promluvit autorku, která v poslední kapitole říká toto:

 

Padesát roků sloužil české knize. Sloužil dětem v pravém slova smyslu, neboť právě jim dovolil nad svými obrázky snít, naučil je dívat se a vidět s úsměvným pohledem širý svět. 

Hrusický Pepík Ševců žil od mládí do stáří prostě, poctivě a pracovitě. Str. 165