Recenze: Martin Goffa – Plaváček

• 

Vytvořeno 20. 7. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Vzpomínáte si na dětská léta a na pohádkovou postavu přezdívanou Plaváček? Tak na ni zase rychle zapomeňte, Plaváček Martina Goffy je vším možným, jen ne nostalgickou vzpomínkou na Erbenovy Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Martin Goffa píše detektivky. Dobré. A dobro v nich nevítězí tak jednoznačně jako v pohádkách.

 

V nové knize dnes už renomovaného autora, skrývajícího se pod pseudonymem, se opět můžeme setkat s Miko Syrovým. Toho jsme poznali nejprve jako bývalého policistu a současného soukromého detektiva, posléze jako bývalého soukromého detektiva a současného policistu. Jednoduše řečeno, Miko se k policii vrátil. Přesto ale neřeší jen přidělené případy. Když zavítá na rodnou Moravu, dozví se o zmizení svého bývalého přítele a začne po něm se svým kolegou pátrat.

Zde by se nabízelo detektivkářské klišé – policista pátrá na vlastní pěst, všichni mu házejí klacky pod nohy, ale on si prosadí svou, protože jeho intuice a smysl pro spravedlnost, které ostatní postrádají, ho vedou přes průšvihy k cíli. Knihy Martina Goffy jsou však, jak jeho čtenáři vědí, jiného ražení. Miko Syrový si nehraje na osamoceného drsňáka, pracuje efektivně jako součást policejního systému, který využívá kolektivní práci. Přesto je pátrání po zmizelém příteli trochu partyzánská práce, která se kříží s pátráním kolegů z jiného oddělení. A opět se Martin Goffa drží pravděpodobnějšího scénáře a v okamžiku, kdy se Mika a jeho kolegové navštíví, drží se dál. Čtenář si však může domyslet, že se k započatému případu brzy vrátí.

Detektivky Martina Goffy se už delší dobu drží na nadstandardní úrovni, která se vyznačuje zápletkou inspirovanou skutečnými případy, kvalitními dialogy a velmi dobrým vykreslením postav. Těžiště knihy netkví pouze ve vlastním pátrání, velmi důležitou složkou je soukromý život hlavního hrdiny. Jeho osud se vyvíjí od prvního dílu a nemá znatelné logické trhliny. Díky tomu si k němu čtenář postupně získal vztah a s každou novou knihou je zvědavý i na to, jak se Mikovi povede v práci i soukromých vztazích. Pro autora není a ani nebude jednoduché něco na sérii s Miko Syrovým zlepšit, aniž by udělal radikální změnu. Otázkou zůstává, zda po nějaké změně čtenář touží. Martin Goffa se ovšem neomezuje pouze na tuto sérii, občas si napíše něco mimo sérii.

Detektivky Martina Goffy ctí základní pravidla žánru, ovšem s menšími odchylkami, což není nic neobvyklého, protože většina autorů hledá cesty, jak se odlišit od jiných. Martin Goffa často klade otázky o skutečné vině a o tom, co člověka dožene ke zločinu. V Plaváčkovi se věnuje brutálním útokům na bezdomovce, problému, který je v současné době skutečně velmi vážný. Současně ale dokáže čtenáře překvapit ve stádiu, kdy už se zdá, že je všechno jasné. To by správná detektivka měla, ale v některých případech jsou dramatické zvraty příliš vyumělkované a detektivka je sice napínavá, ale nepravděpodobnost obratu dokáže náročnějšího čtenáře rozladit. V detektivkách Martina Goffy oceňuji neporušenost logické struktury děje, kterou autor staví nad snahu zaujmout nějakým šokem.

Lze předpokládat, že série, v níž hlavní roli dostal Miko Syrový, ještě zdaleka nekončí. Detektivky mají výhodu, že nový případ vždy vnese nové téma, a podružní linie, v tomto případě soukromý život hrdiny, lze rozvíjet pomalu a vytrvale. Inspirace je okolo nás nadbytek, zločiny se páchají stále a znalost skutečné policejní práce je velkou výhodou Martina Goffy.