Recenze: Chas Newkey-Burden – Adele

• 

Vytvořeno 28. 7. 2016 1:00

Autor: Tereza Zítková

Adele je jméno, které v současné době zaslechl každý z nás. Je to zpěvačka s velice krásným a osobitým hlasem a písněmi, které posluchači mluví přímo do duše. Ale jaký je to člověk? To přibližuje kniha Adele Chase Newkey-Burdena.

Adele se narodila v Londýně roku 1988, byla to odmalička rebelka, škola ji moc nebavila a ona toužila po tom najít si své místo ve světě. Její matka ji podporovala ve všem, pro co se rozhodla, a tak když se rozhodla chodit na uměleckou školu BRIT, jen přikývla a v pozadí držela své dcerce palce. Vždy na ni byla velice pyšná, a právem. 

Adele měla štěstí a hned svým prvním albem ovládla svět, další úspěchy pak na sebe dlouho nenechaly čekat. Různé hudební ceny, ocenění od britské královny a dokonce i soška Oscara. To a mnohem víc by mohlo člověka změnit, ona ale zůstala svá. Na první pohled obyčejná holka, která nade vše miluje svou mámu a stále kamarádí se svými přáteli z mládí. Člověk, který mluví tak, jak mu pusa narostla, a nebojí se vyjádřit svůj názor, i když může být sebekontroverznější. Je to dívka, která se svými kily navíc nehodlá nic dělat. To dokazuje její výrok: „Já jsem to nikdy neřešila – nechci držet dietu, nechci jíst salát Caesar bez dresinku. Proč bych to dělala? Na takový věci nemám čas, lidi by měli prostě být šťastní a neblbnout. Když budu mít přítele a jemu se moje tělo bude líbit, tak mě to netrápí.“ (str. 177) A neustále se snaží držet si odstup od showbusinessu. A celkem se jí to daří. Po vydání dvou alb se rozhodla dát si pauzu a na celé dlouhé čtyři roky odešla. Teď je zpět, je matkou a její písně změnily ráz. Už to nejsou srdceryvné výlevy plné smutku, teď se v nich odráží spokojenost a radost, i když sem tam melancholii ještě objevíme. 

Kniha Adele mapuje cestu od obyčejné holky ke světoznámé hvězdě. Postupně můžeme sledovat, jak se z malé a trémou trpící holky mění v dospělou a zralou ženu, která jde za svým snem. V kapitolách se pak dočteme vždy o jedné důležité etapě. Jsou tu kapitoly o jednotlivých albech, o cestě do Spojených států amerických či o létech, která prožívala na škole. Kromě toho kniha obsahuje mnoho fotografií zachycujících Adele při zpěvu či při předávání některé z cen. Na konci je pak umístěna diskografie. 

Kniha byla napsaná jednoduše a srozumitelně. Je to příběh vyprávěný nezúčastněným autorem a sem tam je proložený citací Adele či jiných osob, které se na Adelině slávě podílely, či dokonce hvězd, které Adele komentovaly v médiích. Na knize mi vadily pouze kapitoly věnované albům. Rozebírání písně po písni, o čem jsou a co pro Adele znamenají, jsou dle mého názoru zdlouhavé a zbytečné. Každý fanoušek této zpěvačky ví, o čem jeho idol zpívá, a pokud ne, může si to dohledat sám. Je ale možné, že opravdoví fajnšmekři tento fakt ocení a vychutnají si odstavce plné popisů emocí a stavů, ve kterých se jejich autorka ocitla.

Ukázka
A jak se na Adele dívali její spolužáci? Popová zpěvačka Jessie J byla na BRIT School ve stejnou dobu a Adele si pamatuje jako místní oblíbenkyni. „Ve škole byla dost slyšet a všichni ji znali, byla to taková ta holka, kterou mají všichni rádi, protože se s ní člověk zasměje, a když se řehtala, bylo to slyšet na celou chodbu,“ vzpomínala Jessie. Jejich kreativní cesty se také střetly. „Ona dělala hudbu a já muzikál. O přestávkách na oběd jsme jamovali, někdo hrál třeba na kytaru a my dvě jsme zpívaly.“ Tehdy vzniklo něco jako tradice, v níž obě mladé ženy pokračují dodnes. „Jsme tak sprostý, když jsme spolu, je to hrozná sranda,“ povídala Jessie, další obrovsky úspěšná absolventka BRIT. (str. 36)