Recenze: Jenny Milchman – Když padne noc

• 

Vytvořeno 9. 8. 2016 1:00

Autor: Monika Dvořáková

Zobrazeno: 1761

Aktivní sopky jsou nesmírně nebezpečné, protože ačkoliv zdánlivě spí, mohou kdykoli vybuchnout a přinést zkázu všemu okolo. Přesto se kolem nich stále zdržují lidé, staví svoje domy a žijí svoje životy. Je tam totiž velmi úrodná půda a ten risk za to stojí. Momentálně přece sopka spí, a kdyby se náhodou probudila, určitě stihnou včas utéct…

 

Možná tak nějak by se dala parafrázovat situace a přesvědčení Sandy Tremontové o jejím vlastním poklidném životě. Nejhorší zádrhele, které musí soustavně řešit, jsou ty s patnáctiletou pubertální dcerou, která (jako každý puberťák) hledá vlastní já a neustále s ním naráží do zavedených rodinných zvyklostí. 

 

Sandy má všechno, práci psychoterapeutky, která ji naplňuje, protože jí dovoluje pomáhat druhým, i milujícího a milovaného manžela dobrodruha, jehož práce spočívá v doprovázení turistů v drsných podmínkách hor, kam se před nedávnem přestěhovali. A samozřejmě i tu krásnou a chytrou dceru, která jednou z puberty vyroste a stane se z ní mladá okouzlující žena. 

Mají také dům snů, i když není úplně jasné, čí sny se při jeho stavbě naplnily. A nejspíš ani největší škarohlíd by na tom všem nenašel nic, co by se dalo kritizovat. Až na tu pomyslnou sopku, co nabírá kdesi hluboko pod povrchem dech, odkud se velmi záhy vyvalí dým následovaný proudem horké lávy, která smete všechno, co se jí postaví do cesty. 

Ať už zamaskujete kráter sebelíp, pořád tam je a ani nekonečné záhony růží ho nikdy nenechají skutečně zmizet. Nánosy úrodné půdy dlouhých let štěstí pak najednou zmizí v jediném okamžiku a Sandy si bude muset přiznat, že minulost se neztratí jen proto, že se ji pokoušela okázale a dlouho ignorovat.

Jenny Milchman vzala klasický thrillerový recept s ingrediencemi rodinného štěstí a poklidné idylky ohrožené brutalitou a násilím, které přišly z neznáma. Přidala nepokoj tajemství z minulosti, odlehlost horské oblasti a zimu s pořádnou bouří (sousloví mrazivý thriller tak má v tomto příběhu nejen přenesený význam), plus několik dalších přísad v podobě vedlejších postav a linií zápletky. 

A vykouzlila příběh, který si zaslouží všechny ty recenzentské klišoidní přívlastky, co vás jen napadnou. Skutečně ho přečtete jedním dechem a místy nebudete ani dutat. Skutečně vám padne brada, až vám dojde, jak se věci mají a kdo je kdo a proč a jak a odkud kam. A skutečně budete do posledního okamžiku trnout, jak to celé dopadne a kdo to přežije. Když padne noc, nemůžete si být jistí, co přinese úsvit. 

Román Jenny Milchman je jasným důkazem, že i když už tu všechno bylo a každý příběh už někdo vyprávěl, vždycky záleží na autorovi a jeho mistrovství a na tom, jak dokáže servírovat a správně načasovat celé vyprávění. A to se autorce podařilo na výbornou. Bez patosu a okázalého hrdinství vás protagonisté knihy zavedou do situací, ve kterých by se málokdo rád a dobrovolně ocitl, ale o to raději si o nich přečte v bezpečí svého křesla.