Recenze: Jiří Březina – Polednice

• 

Vytvořeno 26. 9. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Na případ zvaný Polednice upozorňoval mladý autor detektivek Jiří Březina už ve svých prvních dvou knihách. Na kopci a Promlčení tak figurovaly jako pomalu působící reklama, která měla čtenáře navnadit. Nyní nastal čas, abychom se konečně dozvěděli, co se skrývá pod záhadným názvem. 

Od Jiřího Březiny to byl tah poněkud riskantní. Aby plán vyšel, muselo být splněno několik podmínek zároveň, zejména zájem čtenářů, který se ovšem nikdy nedá předvídat. Avšak hned první kniha vzbudila pozornost, a to i u odborné veřejnosti, což autorovi vyneslo Cenu Jiřího Marka. 

Děj Polednice se vrací do doby, kdy Tomáš Volf začínal u policie, a se svou kolegyní Evou, také začátečnicí, řešili svůj první případ. Kritický čtenář, bazírující na logice děje, okamžitě namítne, že je nesmysl, aby dva zelenáči vyfasovali tak závažný zločin. Ano, za normálních okolností by tato připomínka byla důvodná, avšak Jiří Březina zasadil počátek Tomášovy policejní kariéry do neklidné doby personálních čistek, proto je každá pomocná ruka, v to čítaje i úplného začátečníka, dobrá. 

Další děj pak trpí určitou schematičností a předvídatelností. Začátečníci pracují s nadšením a s chybami, nadřízení a osud jim hází klacky pod nohy, oni se však přesto nevzdávají, pátrají částečně i na vlastní pěst až do konce ověnčeného hořkým úspěchem. Zdá se vám, že jsem se právě dopustil prozrazení děje? Kdepak, pouze jsem text zařadil do určité kategorie detektivek, nejde o děj, pouze o charakteristiku. Přestože je text Polednice vybudován na tak známém konceptu, je poměrně zdařilý. Tomáš a Eva mají své vyhraněné charaktery a motivace, jsou povahově odlišní, i když tendenci řešit některé problémy s horkou hlavou mají společnou. Vychází však ze situace – z mládí a náhlé zodpovědnosti, snad i z loveckého pudu, nutícího lovce hnát se za kořistí hlava nehlava bez ohledu na následky. 

Pátrání, podnikané Tomášem a Evou, zaujímá hlavní dějovou linii, a i když je vyprávění vedeno er-formou, převládá pohled Tomášův, výjimečně Evin. Text však oživují další zajímavé linky, zejména vnitřní monology retardované Marty, odhalující nejdůležitější momenty jejího života. V rámci moderně koncipované detektivky má čtenář možnost seznámit se v krátkých vstupech s myšlenkami vraha. Těm dal autor neotřelou formu ovlivněnou reklamou na kosmetiku. 

Polednice nijak nevybočuje z dobré tradice české detektivky, charakterizované klidným, vyrovnaným tónem, bez extrémně šokujících detailů. Samozřejmě vraždy mladých dívek jsou šokující samy o sobě a bagatelizovat je by bylo necitlivé. Pokud však srovnáme typickou českou detektivku s – například – severskou, vyplyne rozdíl zcela jasně. Čeští autoři dávají přednost reálnému pojetí, v protikladu k bizarním zápletkám severských a samoúčelným scénám, které mají pouze čtenáře vyvést z rovnováhy tak, aby kniha byla alespoň něčím výjimečná.

Děj knihy je logický, jednotlivé detaily do sebe zapadají, pokud se v textu objeví jakákoliv zmínka, může si být čtenář jistý, že se později v celkovém kontextu ukáže jako funkční. Proto v Polednici nenajdeme, tak jak bývá v rozsáhlejších kriminálních románech pravidlem, odbočky do marginálních oblastí, věnujících se zcela jiné problematice. 

I když neexistuje žádná zmínka o tom, že by Polednice uzavírala celý cyklus s Tomášem Volfem, chybí v ní upoutávka na další pokračování. Samozřejmě, že to není nutné, ale trochu se tím kniha ze série vymyká. Lze však říct, že ze všech tří detektivek, které Jiří Březina napsal, je Polednice ta nejlepší.

Polednice
Jiří Březina
Nakladatel: Motto
ISBN: 978-80-267-0679-3
224 stran
Praha  2016
1. vydání