
I viděl Bůh, že je to špatné – kniha, která se zachovala zazděná na půdě terezínského ghetta. Kniha, která jeho obyvatelům poskytovala naději, že s nimi Bůh soucítí a dělá všechno proto, aby jim pomohl. Svědectví o hrůzách, které dokáží páchat lidé na lidech, ale zároveň o síle lidské vůle a sounáležitosti.
Knih, skýtajících zajímavé příběhy, máme kolem sebe spoustu. A tahle je rozhodně jednou z nich – až na to, že je dokonce převyšuje. Útlá kniha, kterou držím v ruce, přináší rovnou dva krásné a dojemné příběhy. Jeden napsaný na stránkách uvnitř a druhý, který vysvětluje, jak se stalo, že dnes knihu můžeme číst.
Otto Weiss pracoval jako bankovní úředník. Původně chtěl studovat hudbu, ale kvůli zranění ruky z 1. světové války se svého snu musel vzdát. Možná si tenkrát myslel, že všechno trápení, které pro něj život přichystal, už má za sebou. Potom však přišla 2. světová válka a ukázalo se, že Otto trpí neduhem ještě mnohem závažnějším než zraněná ruka, byl totiž Žid. V roce 1941 byl i s manželkou a dvanáctiletou dcerou Helgou deportován do Terezína. Otto miloval psaní, Helga malování. „Maluj, co vidíš,“ řekl jí. A tak společně jeden druhému dodávali naději, Otto vždy napsal několik stránek a Helga k nim namalovala ilustraci. Kniha se zachovala zazděná na půdě jednoho z terezínských obydlí a je nám silným a hluboce lidským svědectvím o tom, jak to za terezínskými zdmi tenkrát vypadalo.
A teď už ke knize samotné. Asi každý, kdo je nucen přebývat na podobném místě, jako je Terezín, si pokládá jednu otázku: „Čím jsem se Bohu znelíbil, že mě teď tolik trestá? Jak může něco takového vidět a přesto dopustit?“
Anebo z vůle tvé se náš svět v peklo mění,
že brzy nezbude z něj kámen na kameni? –
Jak prudký hněv a zloba musely to být,
jak strašně muselo Tě lidstvo popudit,
že ze všech nejtvrdší jsi vyřkl nad ním soud:
ať tedy bez boha jde další jeho pouť,
čest, pravda, láska, cit? – to všechno nyní stranou,
ať zvůle s násilím se svatým právem stanou. (Str. 8)
A odpověď je snazší, než se zdá – zprávy o terezínských zvěrstvech se k Pánu Bohu prostě ještě nedonesly.
Rozhodl se na čas vzdát řízení světa a jen se naň dívat, kam to bez něho povede. O své nejvěrnější, o svůj vyvolený národ postaral se tak dalece, že je vyvedl téměř do jednoho z velkoměst, městeček i z posledních dědinek, aby je uchránil rozpoutané nenávisti a zloby, jež zachvátila půl zeměkoule. (Str. 13)
Bůh je v knize vylíčen v podstatě jako dobromyslný, naivní stařík, který nemá sebemenší důvod nevěřit svým rádcům, kteří mu tvrdí, že vše je v naprostém pořádku. Až když k němu začnou doléhat modlitby jeho věrných sluhů, kteří mají hlad, rozhodne se, že se do Terezína vypraví sám, aby situaci zhodnotil. I vidí Bůh, že je to špatné. A jak!
Jako každý obyčejný židovský nešťastník, zažívá Bůh útrapy života v ghettu, ponižování a degradaci na pouhý kus dobytka, o nějž se nikdo nestará. Přihlíží výběru obětí pro cestu na východ, které nakonec stejně nikdo neunikne, poznává, jak malý a bezvýznamný je před soudem i policií. Zajímavé je, že nacisty v knize autor zmiňuje v podstatě jen úplně sporadicky. Co kritizuje, je chamtivost, vypočítavost a nelidskost mezi samotnými Židy. Jsou ochotni zradit své společníky jen proto, aby se měli o maličko lépe, nadřazení zneužívají svých výhod a nezajímají se o ostatní. Tamní atmosféra je tak silná, že i Bůh na chvíli zapomíná, že je Bohem, a cítí se stejně bezmocný jako všichni ostatní.
I řekl Aron Gottesmann: budiž světlo – ale ona zůstala tma. (Str. 44)
Ačkoli popisuje strašná utrpení, nevyznívá kniha tak docela depresivně. Není to žádný pokus o silné srdceryvné svědectví, které má za jediný cíl co nejvíce zapůsobit na vaše city. Je to nesmírně lidské vyprávění o síle ducha a naděje. I konec novely je zamýšlen pozitivně. Bůh se zrovna vrací na nebesa a chystá se peklu, které prožil, učinit ihned přítrž.
Teď pospíchá, vidíte ho tamhle zahýbat za roh krematoria, pospíchá domů do nebe, aby to vzal pořádně do ruky. Mějte jen trochu strpení, čekejte a jistě se brzy dočkáte. A pak mu jistě všecko rádi odpustíte, vždyť on opravdu nerad. (Str. 95)
Hned potom však přichází doslov od Ottovy dcery Helgy, který nás vrací zpět do reality a připomíná, že to tak zřejmě nebylo, protože drtivá většina lidí z příběhu byla deportována na východ a domů už se nikdy nevrátila. Stejně tak jako autor. Několik dní po dopsání knihy byl Otto převezen do Osvětimi, odkud už se nevrátil. Nejspíše zamířil z vlaku rovnou do plynové komory. Jak krásná to však byla pohádka!
Název knihy: I viděl Bůh, že je to špatné
Autor: Otto Weiss
Překlad:
Nakladatelství: Jota
Místo vydání: Brno
Rok vydání: 2016
Vydání: 1.
Počet stran: 112
ISBN: 978-80-7462-994-5